Saigáč

Poslední večer v Mui Ne nám eště byla slíbena narozeninová oslava dvou nových kamarádek, ze který se ale klasicky všichni ulili. Nicméně já a Verča sme něco oslavili, a já po pláži do hotelu docházel v době, kdy se rybářský kocábky vydávaly na lov, takže někdy před pátou hodinou. V devět hodin zvoní telefon, volá hystericky Verča, že jestli nemám její foťák, prý mi ho na sto procent dávala, páč neměla kapsy. Prohledávám kalhoty, přerovnám bordel, nic. Volám zpět, že ho nemám, ale že se po něm eště podívám. Je si jistá, že ho mít musím. Všechno zkontroluju, nikde neni. Začínám bejt smířenej s tim, že sem asi dement, fakt mi ho dala, a já ho ztratil. Přecejenom je to holka, a má asi ve věcech pořádek. Zabalenej čekám na pokoji na checkout, znovu kontroluju, jestli foťák eště nenašly. Nenašly, Verča už leží na pláži. Když sbírám poslední zbytky nepořádku z pokoje, zvoní telefon. Foťák se našel! Verča totiž prohledávala svoje majetky stylem, jakym hledá bezdomovec kus šmakulády v popelnici. Všechny věci měla v jedný velký hromadě, a v tý se hrabala prackama. Mám u ní drink. Snídáme, já se válim na pláži, a flink Dan dopisuje blog. Pak pučujem motorky, a vydáváme se hledat to, co sme první den nenašli, nebo opomenuli. Po pár kilometrech potkáváme Němku Theresu, jak si to šine někam ze silnice. Díky tomu nacházíme první předmět našeho zájmu, fairy spring. Je to mělkej potůček s pískovitym dnem, kterym jdem bosi k pramenům. Kaňonek je to malebnej, krajinky kolem s kokosovejma a jinejma palmama, banánovníkama, políčkama se zeleninou... Břeh je tvořenej pískovou naplaveninou a pískovcem, kterej je zbarvenej od sytě červený do sněhově bílý a všemožně tvarovanej větrem a vodou.

Po cestě se nás snaží chytit děti, který zkušeně odmítáme, míjíme velkou skupinku rozjařenejch Vietnamců, pár turistů, děláme pár fotek, z dálky kouknem na vodopády, a hlad nás žene rychle zpátky domů. Další věci nás už nezajímaj. V Mui Ne nabíráme Marcelku, a jedem do Pham Thiet na trh. Dáváme Bun Rieu, úžasnou krabí polívku s kulatejma rejžovejma nudlema, se smaženym tofu, krabíma knedlíčkama, s hranolkama sražený vepřový krve, bylinkama a salátem. Dojídáme se Banh Tom - kreveťákama, obcházíme trh, u paní s vajíčkama opět neodoláme, a zblajznem eště Trung Vit Lon - kachní embryo, s vietnamskym koriandrem rau ram a solí s pepřem. Zakončujem granátovym jabkem. Cestou zpět se neudržíme, a zastavujem na tři holoubata, nebo co to je za havěť, na grilu. Totálně přejedený se vracíme zpět, odevzdáváme motorky, poflakujem se, trochu zatančíme, pivko, čas uteče jako voda, a je tu půl jedný v noci. Tak akorát se odebrat do hotelu vzít sakypaky, a vyhlížet autobus. Stavujem se eště s Danem v Joe's baru na rychlýho hambáče, budíme pani domácí, berem si od ní věci, ustelem si před hotelem, a asi třetí bus co zastavujem je správnej. Ale skoro plnej.. My se někam naskládáme, nakonec i holky. Zas pár lidí spí v uličce, pomocnej řidič si instaluje mezi sedadla spací síť. Cesta ubíhá svižně, a v šest ráno dorážíme v šílenym slejváku do naší poslední destinace, Saigonu. Tam se chystáme strávit ani ne 24 hodin. Z busu pohotově chytáme velkej taxík pro šest pasažérů, naskládáme se tam s batohama jen tak tak. Všichni připravený vyjet čekáme, než Janča řidiči vylíčí, kde chceme vyhodit. Ten chvíli nevěřícně čumí, gestikuluje, že právě stojíme přesně na tom místě, kde chceme vystoupit. S omluvou dáváme řidiči desetikorunu, a zostuzeně jdem hledat hotel pěšky. Poprvé za celej Vietnam nacházíme samý plný hotely, kvůli dešti eště notně předražený. Až po ňáký době se na mě usměje štěstí, a vlezu do guesthousu, kterej odpovídá našim finančním požadavkům, a kterej má volný tři pokoje. Ve vchodu se musí zouvat, celá budova je strašlivě čistá, a když mi pan domácí předvádí, že má čisto i zespod matrací, chlubí se, že je doktor. Plynulou vietnamštinou mu říkám, že studuju medicínu v Praze, on se divně ušklíbne, a dál se se mnou nebaví. Asi sem mu opět řek něco jinýho. Ubytovaný se nasnídáme, zdřímnem si, a asi v poledne vyrážíme na něco k snědku. Zastavujeme se u stánku s polívkou pho, kterej navazuje na nějakej bar. Toho si nevšímáme, jíme docela ucházející polívku za nekřesťanskou cenu asi třiceti korun (normální cena je max 15). Pak se s holkama rozdělujem, a s Danem vyrážíme na místní trh. Chcem vzít motorku, motorkář nám volbu našeho trhu rozmlouvá, že je prej moc drahej. Necháváme si poradit a vysmíváme se ceně, za kterou nás tam chce odvést. Nakonec nás sveze jeho kolega oba na jedný motorce dohromady za padesát korun. Taxíkem bysme tam byli tak za třicet. Vysazuje nás u několikapatrový budovy tržiště. V prvním patře sou jenom sušený ryby, krevety, masa, zeleniny.. prostě a jednoduše žrádlo, včetně pár fajnejch bufetů.

V druhym patře sou látky a hadry, ve třetim boty - nuda. Nakoupíme ňáký blbosti, a jdem do muzea připomínek války. Naše první muzeum za celej měsíc. Před muzeem stojí krásnej chinook, letadla, bomby, rakety a děla. Následky agenta orange vidíme krom na fotkách i na živo na výstavce dětí narozenejch rodičům vystavenejch tomuhle svinstvu. Celá výstava je dost působivá, a zbývá jen domyslet, co je dílem propagandy a co faktem. Pak už jenom procházíme městem, na hlavní poště nakupujem známky na pohledy (v neděli v sedm večer), naposledy povečeříme s holkama, a zjistíme druhou tvář Saigonu. Distrikt 1, čtvrť ve který jako většina turistů bydlíme, je v noci plná barů s prostitutkama. Bar, před kterým sme ráno snídali, byl večer bordel:) Dan odchází balit, já s holkama eště dávám drink, a cestou zpět nás všech sveze rikša. Jedna málá rikša a pet člověků plus řidič. Celá se prohýbá, navíc, než na ní nasedne řidič, je zadní poháněný kolo ve vzduchu. Loučíme se, a ráno ve čtyři hodiny ráno chytáme taxíka na letiště...

Mui Ne

V Mui Ne nás teda bus vysazuje ve tři ráno. O dvě a půl hodiny později, než jsme čekali. Proto místo spánku v autobusu poslední tři hodiny cesty nervózně koukáme, kde už to zastaví. Když konečně vystoupíme, netušíme kde jsme, protože celý Mui Ne, je jen dlouhatánská silnice podél moře lemovaná hotely a hotýlky, takže ani mapa nám toho moc neprozradí. Jdeme kus zpátky směrem odkud jsme přijeli a zvoníme na první sympaticky vyhlížející ubytování, kde nám okamžitě otevře usměvavá paní v pyžamu vede nás dál. Dostaneme velkej pokoj s klimatizací za 13 dolarů. Moc s nám nedaří usnout a jsme potom celej den unavený a líný, že zvládáme jen ležet na pokoji a ven jdem akorát pro jídlo a obhlídnout pláž. Je to tu hezký, o dost víc než Rusákama zaplněný partyměsto Nha Trang, kde kromě pláže nebylo k vidění vůbec nic. Večer už jsme celkem odpočatý a tak se jdem ještě podívat do nedalekýho baru. Narozdíl od barů v Nha Trangu tady nehrajou ruský diskohity, ale celkem rozumnou klidnou hudbičku a jako bonus přichází filipínskej chlapík s kytarou a zpívá nám známý písně všech možnejch interpretů. Zpívá celkem obstojně a tak nám ani nevadí, že jeho kytara skoro nehraje a jeho angličtině není rozumět. Dáváme si pivo Saigon, ale Honzovi je to málo a objednává si ještě vodku. Její příprava však trvá podivně dlouho a nakonec se před Honzou na stole místo panáka objeví obrovskej hamburger s opečenejma bramborama. Jediný co nám na tom vadí je, že jsme před chvílí večeřeli. Jdem spát, zítra snad konečně vyvinem nějakou aktivitu.

Ráno mám v plánu jít si půjčit windsurf, ale protože jsem na tom už pár let nestál, ještě si před snídaní pustim nějaký výukový videa na youtube, abych si připomenul základy. K tomu ještě skouknu pár videí o tom jak se řídí motorka, protože v půjčovnách v okolí jsem viděl jen samý stroje, na kterejch se musí řadit a touhle schopností já zatim nevládnu. Podle videí se to zdá jednoduchý, uvidíme... Jdem posnídat nějakou oliheň a kafe za pětikorunu. Hned vedle naší oblíbený restaurace se nachází půjčovna surfů. Domlouvám si tam, že si věci půjčim zatim na hodinu a podle toho, jak mě to bude bavit, si to můžu prodloužit. Lezu prknem do moře, ale na vlnách to divně vrávorá, chvíli na tom tancuju a padám s plachtou do vody. Bude to těžší než jsem čekal. Na druhej pokus už se i rozjedu a jsem schopnej se dokonce vrátit zpátky, i když při pokusu o otočku mě nemine koupání ve vodě. Snad bych si svoje surfařský schopnosti po nějaký době osvěžil a získal na prkně nějakou jistotu, v tom mi ale zabráněj houpavý vlnky, ze kterejch mi je po půl hodině na blití a otrávenej vybavení vracim. Sympatický je, že platim jen cenu za půl hodiny. Jdem si odpočinout do hotelu a pak na oběd. Odpoledne přijížděj holky z Nha Trangu a zbytek dne trávíme s nima na pláži a koupem se. Potkáváme i naší německou kámošku Theresu, která nás už od Ninh Binh pronásleduje na každý naší zastávce. Ze čtyřech holek ale dneska fungujou jen dvě. Další dvě prej včera bumbaly a teď jsou schopný jen ležet v posteli. Iva zvládne dojít povečeřet hamburger, pak se ale zase odebírá spát. Domlouváme si na zejtřek motovejlet na písečný duny, přidá se k nám i Theresa. Pak už se nic zajímavýho neděje a jdem taky spát.

Ráno se všichni setkáváme na snídani v 8 hodin, abychom byli na dunách ještě než tam bude pražit to nejhorší sluníčko. Pak jdem sehnat 4 motocykly a v počtu 7 osob vyrážíme na trip. Na mojí motorce se skutečně musí řadit a ukazuje se, že jsem asi u youtoubácký motolekce dával mnohem větší pozor než u lekce windsurfu, protože mi jízda nečiní větší obtíže. Já mám ze všech nejkrásnější motorku celou polepenou samolepkama s Mikymauzem a medvídkem Pů. Nedaleko za městem vidíme po levý straně duny z červenýho písku, pokračujem ale dál k bílejm, který jsou ještě asi 25km daleko. Tyhle červený si prohlídnem cestou zpátky. Všude kolem je taková zvláštní krajina poušťovitýho charakteru. Když dorazíme na místo, odkud už máme duny na dohled asi kilometr daleko, odbočíme na písčitou cestu vpravo. Tam začnou holky v čele s Ivou a Marcelou fňukat, že se jim dál nechce, je jim špatně a horko a kdovíco eště a že Duny už viděly, stačí jim to a jedou teda zpátky. Necháváme fňukny protivný jejich vlastnímu osudu a dál pokračujem my dva kluci prímový s pohodářkou Theresou. Za chvilku jsme na místě, parkujeme bajky a pěšky procházíme lesíkem po cestě, která vede k dunám. Cestou si za dvacku půjčíme podprdelník na sáňkování, kterej, jak se později ukáže, vůbec nefunguje. Na místě, kde začíná poušť, nám malej kluk vnucuje velice levný čtyřkolky za stovku na 15 minut. Ujistim ho, že je magor a že moje motorka stojí kilo na celej den a jdem pěšky dál. Vyrdrápem se na nejvyšší dunu, odkud se rozhlížíme a fotíme. Je tam horko a písek máme úplně všude. Hezky křoupe mezi zubama. Cestou zpátky Honza v písku nachází peněženku se slušnou hotovostí cca milion a čtvrt dongů. Když jí uklízí do kapsy, zkontroluje telefon, na kterym spatří 15 nepřijatejch hovorů od našich ufňukanejch kamarádek. Volá jim a zjišťuje, že měly nehodu, maj odřený kolínko a čekaj na nás nedaleko. Třeštík jim vysvětluje, že u sebe stejně žádnou lékárničku nemá a čekaj teda zbytečně. Řikám si, že to maj za trest, že byly líný jet na duny. Navíc zraněnou osobou je Ivča, která tentokrát odmítla bejt mou spolujezdkyní se slovy, že s Verčou se na motorce mnohem míň bojí. Gratuluju :-) Za chvilku jsme u holek. Seděj v občerstvení u křižovatky a je jim celkem veselo. Akorát že zraněná je nejen Iva, nýbrž i Marcela, která je řidičkou druhý z posádek, a má svojí otlučenou motorku zaparkovanou přímo v občerstvení. Vysvětluje mi, že chtěla skútr uklidit do stínu, aby jí pak nepálilo sedátko. Udělala to ale poněkud svéráznym způsobem, kdy místo brzdy použila plnej plyn a rozbořila nebohejm Vietnamcům půlku jejich živobytí. K tomu se prej seběhla celá vesnice podívat se, co se děje, když v tom vkročila do stánku Iva celá od písku s krvácejícím kolenem. Musela to bejt zajímavá podívaná a lituju, že jsme u toho nebyli. I tak jsme se ale celkem dobře pobavili. Zišťujeme, že zranění nejsou vážná, tak jim to pofoukáme a jedem zpátky přes červený duny, u kterejch si ještě dáme oběd. Černený duny jsou ještě krásnější než ty bílý a děláme spoustu fotek. Doma holkám Honza odborně ošetří jejich nohy a pak se chvíli válíme na pláži. Když nás to přestane bavit, rozhodneme se jet na další výlet na opačnou stranu, kde maj bejt nějaký solný pláně. Ivča přehodnotila svůj názor a prosí mě, jestli by mohla jet se mnou, že jsem prej jedinej, s kým se na motorce nebojí. Jako vždycky si nezjistíme, kudy se tam jede a dojedeme tak úplně někam jinam. Nám to ale nevadí, protože narazíme na něco mnohem zajímavějšího. Poslední dobou se pohybujeme po samejch turistickejch centrech a není to tady úplně ten opravdickej Vietnam. Jak ale vyjedeme jenom kousek pryč, všecko je jinak. Najednou jsme v pravym Vietnamu, kde se to hemží trhama, malinkejma židličkama na ulici, kde lidi vařej svoje speciality a všecko stojí pár korun. Jako první nás cestou zaujme gril u silnice, na kterym se pečou malinký ptáčci, kuřecí křídla a nějakej špek. Jeden pták stojí patnáct tisíc a my si objednáme hned všechny, co tam maj. Ptáček je super bašta, stejně tak kuře i prase. Pořád ale máme hlad, tak pokračujem dál a koukáme kde co sežrat. Zastavíme u dobře vypadající tržnice. Je tam hned několik židličkovejch občerstvovadel s nejrozmanitějšíma jídlama. Kupujeme nějakou sladkou placku, pak smažený kreveťáky (bramboráky vyrobený z krevet), smaženou kapsičku plněnou krevetama a zelím, pak grilovanou kukuřici. Všecko stojí dvě, maximálně čtyři koruny. Vrháme se po jídle jako supi a máme se skvěle. Česká Vietnamka Marcela je nejvíc nadšená a vypráví nám, že když byla malá, snědla denně deset blbostí (?!?!? :-)) Mamka jí to prej počítala... Gurmánskej vejlet vrcholí pojídáním kachních embryí, který jsou ukrytý v natvrdo uvařenym nevylíhnutym vajíčku. Tuhle specialitu si kupuje jen Honza a Marcela, my ostatní ale ochutnáváme a dáváme jim za pravdu, že je to fakt dobrý. Už se stmívá a je čas vydat se zpátky. Cestou navštívíme pár obchodů s hadrama, pak vysadíme Ivu v jejich hotelu a na dvou motorkách pokračujeme k našemu bydlení koupit si lístky na bus do Saigonu. Jen co zaparkujeme naši motorku na chodníku křičí Honza "pozor!" Se smrtí v očích se přímo na nás řítí Marcela opět si pletoucí plyn s brzdou. Stíháme jen tak tak uskočit a holky zastavujou o naši motorku kácející se k zemi. Tentokrát Marcela vyvázne bez zranění, ale její spolujezdkyně má trochu modrou nohu. Skóre 3 zraněný holky ze 4 neni špatný. Koupíme lístky na bus, dáme doma sprchu a večer jsme chvíli v baru. Když jdem po ulici s kulhavejma holkama, je to celkem legrační podívaná. Další den tu musíme stihnout ještě celkem dost věcí. O tom v dalším postu...

Vietnamci

Zvláštní lidi to tady žijou. Maj panickou hrůzu z opálení, a tak v tom největším vedru vyrážej do ulic v košilích s dlouhym rukávem, rukavicích a podkolenkách. Holky maj často hlavu zahalenou v roušce a kapuce. Ponožky tady maj s oddělenym palcem, aby bylo možno nosit žabky. Vrchol je pak, když na pláži potkáváme Vietnamky, který se koupou v džínách a triku.

Nha Trang

Do Nha Trangu nás dopraví zdánlivě skvělej vynález - spací autobus. Autobus standardních rozměrů zvenku i zevnitř, naplněněj k prasknutí futuristickejma palandama. Některý lehátka s tunelem pro nohy, měkký, sklápěcí, s úložnzm prostorem s žebříkem do uličky..  jiný, jako třeba moje lože, nemá žádnej tunýlek pro nohy, dokonce neni ani tak měkce polstrovaný jako ostatní, a s šířkou asi dvacet centimetrů překonává všechny moje představy o nepohodlnym spaní. Ke všemu je mezi dvěma normálníma lehátkama, takže abych se moh jít vychcat, musím vzbudit souseda Němce a nějak ho záhadnym způsobem překročit, nebo se jak Houdini protlačit úzkou škvírou hlavou napřed do uličky, vyprostit nohy, otočit se do polohy vhodný k lezení po žebříku, nešlápnout na spící Vietnamce ležící v uličce, probudit Vietnamce spícího před dveřma od hajzliku a pak už se jenom modlit, aby se při močení autobus neobrátil ve výkrutě při předjíždění na střechu. Do Nha Trangu přijíždíme po pátý hodině ráno, přesto je město plný čilejch cvičících domorodců. Nacházíme hotel, kterej sme si fištrónsky nechali zarezervovat od už ubytovanejch kamarádů - Terky a Štěpána. Sprcha, snídaně, a hybaj na pláž. Ráno je v Nha Trangu moře krásně čistý, oproti Hoi An i docela osvěžující. Na pláži baštíme klasický Vietnamský plážový šmakulády. Vařený křepelčí vajíčka, ovocozeleninu bez českýho názvu se solí a chilli, rejžový placky, mraky ovoce. A pijeme kokos. Celý usmažený se pak odpoledne domlouváme na zítřejším programu, v diving agentuře domlouváme lstí nejnižší možnou cenu s přímo asi majitelem. Divnej chlapík. Gruzínec s německou maminkou a ruskym tatínkem s vietamskou manželkou... Večer trochu popijem, ale dem docela brzo spát, aby sme byli čílý na šnorchlovací výlet.

Čilý sme, půlce lidí je blbě, nejdřív z alkoholu, pak z mořský nemoci Při šnorchlování si všichní stěžujou na výstroj a výzbroj, topí se, voda je moc slaná, moře moc teplý, ryby moc velký, korály moc nevkusně barevný... Vyzkoušíme postupně dvě potápěcí místa, korálový útýsky hustě a rozmanitě osázený mořskou faunou, mraky ryb všech tvarů, velikostí i barev, ke všemu skvělá viditelnost nám dovoluje i z hladiny vidět podrobně dění skoro deset metrů hluboko. Unavený se vracíme na kymácející loď, vaří se nám skvělej oběd, kterej sníme už cestou do přístavu. Následuje povinnej powernap, pak večeře. Skoro všichni míří do indický restaurace, jen dva poslední mohykáni jsou věrni vietnamskýmu pouličnímu jídlu - Já a česká vietnamka Marcelka. Zjišťujeme krajový odlišnosti klasickejch vietnamskejch jídel, pochutnáváme si na skvělým bun bo, svěží a dobře najedený za jeden dolar nacházíme zbytek výpravy, jak se pere s indickejma jídlama v blízký tandoori restauraci. Večer obligátní návštěva převážně ruskou klientelou oblíbenejch barů, piknik na pláži, koupel... Druhý den ráno vstáváme brzo, Terka se Štěpánem mizí vstříc Hanoi a Sapa, my dáváme snídani, Mohykáni zase na ulici, zbytek nevim kde:) My s Danem balíme, protože večer chceme vypadnout do Mui Ne, půjčujeme motorbiky, a hurá hledat pláž asi 50km severně od Nha Trang. Bez mapy. Tři expediční skůtry yamaha, tři expediční týmy ve složení: Dan+Ivča, Marcelka+Verča, a Já+Janča. Rychle se znovuadaptujem na vietnamskej provoz, a míříme po rušný "dálnici" směr sever. Když nám přijde, že už sme dlouho neviděli moře, zabočíme doprava, kde ho trochu tušíme. Po dvaceti kilometrech nacházíme uzavřenej resort+spa, kde obsluha brány nerozumí žádnýmu evropskýmu jazyku ani pantomimě, zato vietnamštině v její ryzí jižní podobě vládne suverénně, takže ani rodilá mluvčí Marcela mu nerozumí ani slovo. Vzdáváme to, a hledáme poblíž. Asi třicet metrů od vjezdu je pískovitá cestička. Vede k opuštěný uklizený romantický plážičce vybavený rohožema a slunečníkama, písek je tam bílej jak padlej sníh, moře mělký teplý a průzračně čistý, sluníčko pálí jak o závod z mezer mezi bizarně tvarovanejma mrakama tak šikovně, že se snad ani jednou mráčkem nenechá zastínit.

Vegetíme si na pláži a nerozumně se opalujem, takže když po pár hodinách znova nasedáme na naše stroje, sme červený jak raci. A to nás čeká hodinu a půl cesta bez trochy stínu zpět domů. Zastavujem se eště na kafe a na zmrzlinu v blízký přímořský vesnici. Objednáváme zmrzlinový poháry, ovocný džusy, a ledový kafe. Zmrzlinový poháry smrděly už z kuchyně jako siláž - zvláštní smysl pro smradlavý ovoce, maj ti Vietnamci. Džusík je podle obsluhy čerstvě udělanej z mrkve, rajčat a z něčeho čemu nerozumíme. A překvapivě páchne jako siláž. Kafe je, jak už je tomu ve Vietnamu zvykem, výborný. Pokračujem v cestě, dáváme na začátku Nha Trangu rejžovou polívku (s krevetama, ježovkama), objíždíme pár butiků na nákupy, holky si kupujou hadříky. Vracíme motorky, ryhlá sprcha, skvělá večeře na ulici - bun ca. Loucime se se sympatickejma spolucestovatelkama, že se pozítříi snad zase štastně shledáme, berem batožinu a ve tři ráno, za sedm hodin po odjezdu, sme vysazeni uprostřed resortu Mui Ne.

Hoi An

Do Hoi An dorazíme až za tmy. Není divu, už v 6 hodin je tu tma jak v pytli. Vysazujou nás u nějakýho hotelu a prší. Od chlapíka, kterej nás ubytoval v Hue máme doporučení na nějakej hotýlek tady a tak se snažíme chytit si taxi. Obyčejně ve Vietnamu na každym metru číhá taxikář a než se člověk vzdálí od nádraží, musí odmítnout desítky nabídek na odvoz. Tady ale nic a když po deseti minutách konečně spatříme auto, vyfoukne nám ho někdo jinej. Tak tam stojíme a moknem. Nějakym zázrakem se nám pak ale podaří chytit dokonce dvě auta. Náš hotel je plnej, musíme jinam. Hned vedle nacházíme hezkej hotel s bazénem. 2O dolarů za pokoj - zatim naše nejdražší a nejluxusnější bydlení. Ubytujem se, jdem i s holkama na jídlo a večer se procházíme uličkama pěknýho starýho města. Tak šedesát procent všech obchodů tady jsou krejčovství, kde vám na míru během jednoho dne ušijou na co jen si vzpomenete. Stačí si vybrat v katalogu nejnovějších kolekcí předních světovejch návrhářů a nejpozději do druhýho dne máte věrnou kopii za cenu, kterou peněženka nepozná a v super kvalitě. Nebo si jim prostě ukážete váš oblíbenej kus oblečení a zdejší švadleny vám ho zduplikujou. Takže plán na další den je jasnej. Hned ráno vyrážíme na obhlídku a hned v prvním salónu už si Honzu měřej a kreslej mu sako, který si nechá vyrobit z modrýho manšestru. V pět odpoledne má přijít na první zkoušku. Za chvíli už mám první věci objednaný i já. Bude to sako z úplně lesklý černý látky a obyčejná černá košile. Mám si to vyzvednout až druhej den ráno. Nemůžu se dočkat, jak to dopadne. Cestou zpátky na hotel nás ještě uloví několik švadlen, který nás donutěj objednat si košile. Ač je tohle městečko celkem malý, máme tady nějak problém s orientací a nebude pro nás jednoduchý zapamatovat si a pak najít všechny ty krámky, kde máme něco objednaný. Zbytek dne strávíme s holkama na pláži, která je asi 4km daleko a jedeme tam na skútrech půjčenejch za 4 dolary. Odpoledne se cestou z pláže chceme projet po okolí, ale začíná hustě pršet, tak to balíme a jedem domů. Večer už nás maj holky asi plný zuby, tak jdou někam samy do města. Já jsem taky celkem rád, že si od nich odpočinem, protože domlouvat se v šesti lidech, kam půjdem na večeři a co budem jíst, je docela vyčerpávající. My o něco později taky vyrážíme ven, dáváme nějaký židličkový jídlo za 15 korun, nacházíme pravý centrum města, kde všude svítěj lampionky a je to tam fakt hezký. Jen tak zevlujem v uličkách, pak někde na židličkách vypijem kokos a celkem brzo jdem spát. Mimochodem, čerstvej kokos svým vzhledem ani chutí vůbec nepřipomíná tu hnědou uschlou věc, která se prodává u nás v obchodech. Další den nás čeká náročnej úkol vyzvednout ve všech krejčovstvích naše ušitý hadry. Naštěstí máme od každýho krámku vizitku, tak to snad s pomocí mapy najdem. Den trávíme na pláži, odkud několikrát odjíždíme na motorce pro oblečení. Když si jednou vyzvedávám svůj skútr na parkovišti u pláže, zjišťuju, že mám prázdný zadní kolo. Okamžitě to zmerčí nějaká babka a ukazuje směrem ke křižovatce, kde mi to snad někdo opraví. Jedu tam po ráfku. Je to podezřele blízko a skoro to vypadá, že chlapík se tu specializuje jen na výměnu duší. Možná jsem paranoidní, ale mám divnej pocit, že moje prasklá duše není náhoda a jsem dost nasranej. K tomu ještě přispělo, že za parkování po mně dneska chteli celejch pět korun a můj argument, že včera to stálo 3 nějak nikoho nezajímal. Pan opravář se taky tváří podezřele a vysvětluje mi, že oprava bude za stovku. Nemám na vybranou, tak čtvrt hodinky počkám než to opraví a jedu dál. V 6 večer nás má naložit autobus do Nha Trang, tak už se všema oblečkama mířáme k hotelu. Cestou jsme vytrestáni za to, že jsme pitomci. Přehlídneme náš hotel a mineme ho asi o 100 metrů, v tom začne největší slejvák, co si dovedete představit a my se tak vracíme totálně promočený. Na hotelu dáme sprchu, něco k pití a čekáme na holky, který jsou někde ve městě a maj naše lístky na bus. Ty ale nějak nepřicházej, i když už se rychle blíží hodina odjezdu. Najednou holek přibíhá jen půlka s tim, že zbylý dvě ještě obíhaj nějaký švadleny, který se opozdily s dodávkou šatů. Ty naštěstí dorazej těsně před příjezdem busu, tak můžeme vyjet...

Hue

S holkama od Vandy se slozite (protoze mi dosel vietnamskej kredit) domlouvame, kde ze bysme se mohli ubytovat. Zjistujem, ze vsechny hotely se tam menujou stejne, a stejne tak vsechny ulice, ve kterejch ty hotely lezej. Ke vsemu tenhle hotel byl v jiny ulici, nez mel adresu. Pul dem pesky, odmitame mototaxiky. Na chodniku se o svuj skutrik opira pan. Vola na nas, ze neni taxikar, a odkudpa ze sme. Ceskoslovensko rikame, on "Paraha". Husty, to tu zas tolik lidi netusi. Pan rika, ze je ucitel, ze ma dceru provdanou do prahy, bla bla.. A ze jakou menou tam platime. Koruny ho nezajimaj, tak se pta Nemky stojici opodal. Eura uz mu rozsviti kukadla, ale nemka zadny u sebe nema. Dan pohotove vytahuje tri euraky, a nasklada je panovi na dlan. Ten celej veselej, ze nas provede po hue, ze si dame sraz ve dvanact. A Danovi, ze misto eur koupi naky piva. Na zbytek cesty berem mototaxi, pac uz sme cely rozpusteny. Odchytavaj nas ctyri sympatacky, ukazujou nam hotel, my se ubytovavame. Ve dvanact sme na smluvenym miste, a pan nikde. Kdo by to byl cekal! Tak vyrazime uplne samostatne na prohlidku mesta. V citadele se nechavame unest panem s riksou, na kterou se ve dvou dost slozite naskladame, do blizky restaurace. Tam spapame kraba, salat z bananovejch kvetu s krevetama a nakou volihen asi. Pak v prisernym desti opet na rikse k brane do citadely, kde na nas devcata uz cekaj. Prochazime historicky centrum s palacema. Odpoledne se rozplizne v bloumani a nicnedelani, vecerime v jednom z milionu "Why not" baru ve Vietnamu. Holky vyuzivaj akce tri plus jeden koktejl zdarma, my s danem sme verny pivu a nakejm ostrejsim blbostem. Nase tuseni, ze s holkama bude zabava se ukaze byti spravny, takze se je rozhodnem sledovat, dokud je nebudeme srat. S Danem predvedem skutecny mistrovstvi v poolu, sme pro smich celymu baru. Nak nam to moc nevadi. Cast z holek mezitim odchazi spat domu, my se snazime zaplatit divnej dlouhej ucet, asi tri ctvrte hodiny resime nedorozumeni. Mne to neba, tak ve vedlejsim kramku usmlouvam vodku Ha Noi za sedesat dongacu, a party muze pokracovat. Druhy den rano jsme vsichni svezi jak rybycky, takze misto prohlidky zbytku mesta radsi pospavame a polehavame. K obedu nas podvedou extradivnym jidlem v blizky restauraci, kafe, a uz nas vyzvedava pred hotelem bus do Hoi An.

Cesta vláčkem

Z Ninh Binh bereme vlaka. Z důvodů dvou. Zaprvé se chceme ve vlaku vyspat, za druhý chceme ve vlaku potkat holky od Vandy, od nichž víme, že ňákym vlakem jedou. Takže spací místa sou vyprodaný, a náhodoou kupujeme lístky na úplně jinej vlak. Ale do Hue jede. Tak si to šineme mašinkou po páteři rozsáhlý a co se týče technickejch detailů rozmanitý vietnamský železniční sítě. Po kolejích s rozvorem přesně metr si těch máloset kilometrů do Hue budeme vychutnávat asi 14 hodin. Ve vlaku je docela čisto. Naše místa okupuje spící Vietnamka. Asertivně jí budíme, vysvětlujem, že leží na našich sedačkách. Nechápe a znovu usíná. Zas jí budíme. Už je trochu nasraná, tak zkoušíme budit další spící Vietnamku, tentokrát opravdu na našich sedačkách. Kupuju voříšky, čipsy, čtem, hrajem hry, usínáme.. Bohužel, na místě za náma první spící vietnamka dlouho nevydrží. Za noc se tam vystřídá úžasně zahleněněj chlapík, chlapík milovník zvrhlýho vietnamskýho popu se 100W reproduktorama vybavenym mobilem, a chlapík povídající si s jinym chlapíkem na druhym konci vagonu - aby ho kamarád dobře slyšel, vyklonil se do uličky, předklonil se, tím dostal svý mluvidla jak blíž adresátovi, tak asi centimetr od mýho ucha, a řval. Dlouhá noc. Ráno se budíme, a pár hodin strávíme hádánim, jestli to nádraží který sme právě opustili, bylo nádraží v Hue. Nakonec vše dobře dopadá, a my v Hue vystupujem. 

Thit chó v Ninh Binh

Ninh Binh... Neplést s Nam Dinh. Unavený, zpocený a hladový vystoupíme z busu hrůzy a vydáme se směrem k hotelu. Ten najdeme celkem bez problémů. Máme už toho pro dnešek fakt dost, takže náš jedinej plán na večer je dát sprchu a večeři. Na pokoji zjišťuju, že můj batoh je plnej vystříkaný pěny na holení a že můj krátkej pobyt na slunci změnil moje tělo v opečenej buřtík. Super. Po sprše ještě vyhrábnu z batohu trochu pěny, rozmažu jí po ksichtě a oholim svý čtyři fousy. Pak už se vydáváme na večeři o který máme už dopředu celkem jasnou představu. Je totiž konec měsíce, kdy podle našich zvěstí ve Vietnamu vrcholí pojídání psů. Ne že bychom v tom měli nějakou extra zálibu, ale zkusit se musí všechno. Nebude ovšem snadný se k psovi na talíři dostat. I pro Vietnamce je tenhle pokrm totiž poněkud kontroverzní a psi se tu servírujou výhradně ve speciálních psích restauracích, který maj otevřeno vždycky jen v druhý půlce měsíce. Jdeme nejdřív směrem k ceduli "Thit chó" (psí maso), kterou jsme potkali cestou od autobusový zastávky. Šipka na ceduli ukazuje do zapadlý uličky, kde jsme ale nacházíme jen zavřený restaurace a skrz pootevřený dveře vidíme rodinky sedící na zemi a cosi i večeřící. Procházíme zapadlejma uličkama, ale nikde žádný thit chó. Začíná to vypadat beznadějně a pomalu se smiřujeme s tím, že dneska večer pejsek nebude. V tom se ale odněkud vynoří svítící psí reklama ukazující do další zapadlý uličky, takže se nadšeně vydáváme tím směrem. Tam na nás nějaká paní pokřikuje: "thit chó, thit chó?" Přikývneme a babka nás hned odvádí po shodech nahoru, kde sedí na zemi skupinka mladíků, který cosi baštěj, popíjej a hlasitě se u toho bavěj. Líbíme se jim. Zujem si boty, posadíme na kobereček a hned nám přinášej stoleček a na něj za chvilku tác se spoutou masa, rejže, listí a nejsmradlavější věcí na světě jménem krevetí vomáčka. Přestavuju si roztomilý běhací pejsky a thit chó, který je navíc plný tlustý kůže, mi tak moc neleze do huby. Tak si sedíme, snažíme se sníst všechen psí gulášek a jelítka, zatim co k nám průběžně přichází klučík od vedlejšího stolku, aby si s náma připíjel rejžovym vínem. Pozďeji jsme přizváni i nim. Kupujem taky pár lahví vína a oni se snažej to do nás co nejrychlejc nalejt. Honza se s nima pokouši vietnamsky konverzovat. Na dotaz co děláme ve Vietnamu odpovídá, že jsme slovník. Já se na ně jen blbě směju a oni mi cpou psí maso do pusy a lejou do mě další panáky vína. Nedokážu jim vysvětlit, že už mám pejska dost. Večírek končí, když nám pan vrchní sebere poslední víno se slovy, že nám bude špatně. A má pravdu. Jdem spát a ráno se budíme v celkem hroznym stavu. Já jsem za chvíli fit, ale Honzovi vydrží kocovinka až do večera, což později ocení hlavně při jízdě na lodičce. Moc nevíme, co je tady zajímavýho k vidění, tak přistoupíme na nabídku našeho hotelu, že nás za 6 dolarů povozej motorkáři po nějakejch památkách. Nejprve ale dojdem na nádraží koupit lístky na vlak do Hué, kam míříme večer. Je to asi kilometr daleko, praží sluníčko a stupňů je asi čtyřicet. Takže zvlášť v našem stavu příjemná procházka. Pak něco sníme v hotelu a kolem druhý hodiny na nás venku čekaj naši motodriveři. Je to mladej kluk a holka s trendy helmičkou. Nasedáme k nim a vezou nás kamsi. První zastávka je někde za městem, kde dáme bábě každej dvacku za vstup neznámo kam. Máme prej pokračovat pěšky po cestě dál a pak se vrátit. Řidiči na nás počkaj. Přicházíme ke klidnýmu místu s rybníčkem, malym divadýlkem a nějakejma budhistickejma dekoracema. Pěkný, ale celkem nuda. Odtamtud vedou dlouhatánský schody na nějakou skálu s pagodou. Máme celkem problém je vyjít v tomhle vedru. Navíc jeden stupeň tu má vejšku klidně půl metru. Nahoře je pěknej výhled na okolní skály a město, ale jinak taky celkem nuda. Potom se jede dál a vysaděj nás u říčky, kde si máme za 60 korun koupit projížku na loďce s veslařkou. Na loďce mám

chvíli blbej pocit z toho, že si tam sedíme a čumíme a pani za náma jak otrokyně maká a vesluje. To mě ale přejde v momentě, kdy zjistim, jak jsou zdejší veslařky vykutálený. Projíždí se pěknou krajinou mezi skalama třikrát podjíždíme dírou pod skalou. Vejška je tam taková, že musíme na loďce ležet, abychom se nepraštili do hlavy. Hezky to houpe a Honzovi to nedělá moc dobře. Když naší veslařce dojde síla v rukou, opře se do opěrátka a vesla uchopí chodidlama. Zajímavá podívaná. Někde uprostřed říčky k nám připlouvá loďka s veslařkou obchodnicí. Nabízí nám pití a neodbytně nás nutí, abychom koupili sušenky a drink i pro naší nebohou otrokyni jako tip. To rezolutně odmítáme, neboť z průvodce víme, že ta to okamžitě prodá zpátky obchodnici za poloviční cenu. Šikovný holky! O pár chvil později naše veslařka otevře plechovou bednu a tahá z ní ubrusy a trika na prodej. Děkujeme, nechceme. Největší překvapení ale přichází v závěru plavby, kdy zastavíme uprostřed řeky pár desítek metrů od cíle a osoba od vesel nám bezostyšně oznámí, že teď je ta správná chvíle dát jí tip. Valíme voči, ale házíme po ní dolar, kterej u náme beztak připravenej. Jenže pak valíme voči znova, když paní zahlásí: "Nenene, tip jsou dva dolary, jeden za každýho." To už bábu fakujeme, ona chvíli něco žvatlá a pak zamíří ke břehu. Tam už na nás čekaj naši motošoféři a jedeme dál. Poslední štace je u pagody mezi skalama. Tam se mi líbí asi nejvíc. Je to hezký klidný místo se zvláštní atmosférou a nikdo nás tam nevotravuje. Navíc tam potkávám asi metr dlouhýho hada, kterej mi však hnedka utíká někam pod skálu. Zpátky do města se vracíme po rušný silnici, kde konečně začínám chápat význam roušek, který tady nosí víc než půlka vietnamskejch holek. Přes prach totiž nevidim skoro ani na auto před náma. Dáme večeři, pak chvíli blogujeme na hotelu a následně vyrážíme taxíkem na nádraží ve společnosti dvou německejch holek, z nichž jedna umí vietnamsky a odhaluje nám dosud nepoznaný věci. Mimo jiné i to, že se zapnutym taxametrem nás celá cesta vyjde na 13,50Kč!!! Vlak jede v půl jedenáctý. Čeká nás 12 hodin dlouhá cesta do Hué, tentokrát však nejedeme vlakem spacím nýbrž sedícím, jelikož ten spací byl vyprodán.

Zátoka Ha Long

Za Halong by měly mluvit hlavně vobrázky. My jich moc neudělali. Tak aspoň stručně slovy. Ráno máme v plánu vstát minimálně o hodinu a půl dřív, abysme se cestou na loď stihli pohodlně nasnídat. V agentuře máme být v osm, takže vstáváme ve tři čtvrtě na osm, bleskově všechno naházíme do batohů, eště bleskovějc se odubytováváme, v běhu kupujeme rohlík, a v osm sme jako jediný v agentuře. Po půl hodině přichází eště jeden divnej Belgičan, po hodině přijíždí naplněnej minibus, a odváží nás směr přístav. V přístavu procházíme plovoucí restaurací, rybí farmou po uzoučkejch lávkách, vyhupujeme se na trochu zchátralou loď kotvící vedle krásný lodi z obrázků z agentury, a za lehkýho mrholení vyrážíme. Během prvních párset metrů plavby začíně opravdicky pršet. Dan si cestu moc užívá. Prej je mu blbě, pořád vzdychá, ale během pár minut usíná, a je klid. Budim ho na první procházku po jeskyni, pak druhou procházku po jeskyni, uděláme pár mysteriózních obrázků Ha Long v dešti, obědváme docela fajný ryby, závitky, olihně, rejži špenát a tak, Izraelci si vaří košer polívku z pytliku v košer hrnci s košer kuskusem. Pak je v plánu kayaking. V silnym dešti s trochou hromů a blesků zvláštní zážitek. Eště mokrý si ujišťujem, co tušíme už od rána, že dvoudenní tůru sme si z celý lodi zaplatili jenom my. Pro zbytek výpravy doráží loď zpátky do přístavu. Nám se vaří večeře, a počasí se krásně jasní. V podvečer vznikaj první obrázky Ha Long bay bez deště. Romanticky večeříme, je nám připraveno lože, my vytahujem sedmičku vodky Ha Noi, tu kolem osmý hodiny dorážíme, v půl devátý už sme v limbu. Ráno v šest snídám mravence, kterej se mi debil motal kolem držky, a já ho rozespalej zdlábnul. Kyselej. Posádka nám vaří opravdickou snídani, nudlovou polívku s krevetama. Domlouváme si u kapitána lišácky, že nás neodvezou zpátky na ostrov, ale přímo do Ha Long city, kde máme v plánu chytit bus do Ninh Binh. Za to nás pak ovšem náležitě zkásnou. Vyrážíme! To už svítí sluníčko. Na loď nám přivázali kayak, a hurá vstříc dalším romantickejm zážitkům. Za sluníčka a jasný oblohy vypadá zátoka trošku jinak. Opalujem se na střeše, moc obrázků neděláme, páč sme už taky řádně unavený. Doplouváme do ňáký laguny, kde nás sázej na kayak, a ženou nás do jeskyní. Těma proplouváme, a nacházíme krásný zátočinky plný vodpadků. Jedna jako druhá. Cestou zpátky k lodi potkáváme hejno jarních závitků, asi zbytky od večeře. Na lodi nás čeká voběd. Krabi, zelí zase ňáká oliheň rejže.. Dost šmačný! Odváží nás do přístávku u jeskyně, tam nás přebírá asi desetinásobně větší loď. Na tý zvládáme cestu do na dohled vzdálenýho Ha Long city za pěkný tři hodiny. Tam eště v přístavu lovíme mototaxi na busnádraží, za půl hodiny už sedíme v minibusu do Ninh Binh. Asi stopadesát kilometrů, čtyři hodiny čistý hrůzy. Celou cestu v protisměru, klakson si moc neodpočinul..

ňáký fota

Biker's day 2

čuně

Buzištír Honza jenom hází svojí vlastní liknavost na mě. Už mohl mít dávno napsanej report z Halong Bay a nemá nic.:) Tak pokračujme...
Zabahněnejm turistkám jsem se posmíval, ale brzo mě smích přešel. Po chvilce  se schody proměnily v pěšinku, kde chvílema nezbejvalo nic jinýho než brodit se po kotníky řídkym bahnem. Terén to byl náročnej, z bahna trčely klouzavý kameny a kořeny exotickejch dřevin. V postupu nám pomáhaly všudevicící liány, kterejch se dalo přidržovat a cestou zpátky po nich i šikovně slaňovat skoro jako Tarzan. Moje supersandály maj tu vlastnost, že dobře rozstřikujou bahno, takže jsem měl za chvilku od bahna komplet celý kraťasy a později i hlavu. Někde uprostřed pralesa se cesta dělila na kratší  a náročnější pro dobrodruhy a delší snažší. My dobrodruzi si vybrali první variantu, kde nás čekalo něco ne nepodobnýho horolezení. V tom bahýnku velká paráda! Docela jsme si oddechli, když jsme konečně dorazili na vrchol. Tam jsme vyšplhali na zrezivělou rozhlednu, což byl taky celkem adrenalin. Ale ten výhled stál za to. Krajina kolem byla nádherná. Ta samá nás ostatně obklopovala i celou cestu po ostrově. Tak jsme zas slezli tou samou cestou dolů, pod kopcem si umyli nohy v louži a natěšený zase nasedli na naše rychlý stroje. Pokračovali jsme po silnici až na druhou stranu ostrova, kde k našemu překvapení nebylo nic, kromě malýho přístavu. Cestou zpátky jsme se stavili u nějakejch lidí v malý vesničce, kde jsme poobědvali rybu s rejží. Zjistili jsme, že jejich obydlí funguje i jako benzinka, dá se tu koupit benzin v PET lahvi. Po obědě jsme se vydali směrem zpátky do  Cat Ba city, ale tentokrát jinou cestou po pobřeží. Parádní projížďka po hezký silničce. Cestou jsme viděli všemožný zajímavý věci a Honzík fotogeek furt někde stavěl a něco fotil, tak snad budem mít i nějaký pěkný vobrázky. Vtipná věc se přihodila už skoro v závěru našeho vejletu. Po levý straně jsem najednou uviděl odbočku lemovanou vlaječkama a vyzdobenou rudejma praporama s nějakejma komunistickejma nápisama. Vypadalo to jako příjezd k něčemu důležitýmu a chvíli jsme váhali, jestli se tam máme vydat. Nakonec zvědavost zvítězila. Asi po sto metrech nám mávaly děli, křičeli hello a šahali si na nás. Přijeli jsme do vesničky, která měla dva domy, pagodu a volejbalový hřiště, na kterym místní mládež hrála volejbal. Pro zdejší lidi jsme byli velká atrakce, všichni nabádaly svoje děti ať si na nás jdou šáhnout. Usměvavá paní v jednou ze dvou domků na nás okamžitě vytáhla dva vychlazený lahváče. Nemohli jsme odmítnout. Postupně se odněkud vynořovaly další a další děti, který nás přišly pozdravit. Tak jsme tam seděli, pili svoje piva a usmívali se na lidi, co si nás prohíželi. Dopili jsme, zaplatili, nakopli mašiny, rozloučili se s každym obyvatelem a vyrazili domů. Pak už se asi nic moc zajímavýho nestalo. Vrátili jsme skútříky a snědli ostrorepa, což vlastně celkem zajímavý je. Večer jsme zašli internetovat do našeho oblíbenýho podniku a pak šli spát.

Ostrorep prosím:

Flink

Jiste ste si vsimli, ze blog trochu stagnuje. Muze za to Mr.Dan, pac je to liknavej flink, a neni schopnej dopsat jeden debilni den!

Bikers day

Prší. Pořád prší. Tak co lepšího se dá dělat než půjčit si motorky a jet na vejlet kolem ostrova? Na lodičce do Halong Bay se nám nechce dokud nebude lepší počasí, takže motovejlet je pro dnešek asi jediná volba, když pominu zevling na hotelu. Blbý je na tom jen to, že nikdo z nás dosud žádnou motorku neřídil.
Dneska jsme vstali na naše poměry celkem brzo, asi v 8. Zašli jsme poblíž na kafe a buchtu a pak se vydali obhlídnout zdejší tržnici, protože pršelo docela hodně a na motorky se nám v tomhle nechtělo. Trhovci nabízeli miliardu zajímavejch věcí od sušenejch krevet a živejch slepiček až po zaručeně pravý ajpody a pantofle Adides. V oddělení s oblečením si Honza koupil za 65 tisíc motopláštěnku, takže už jsme na případnej vejlet téměř dokonale vybavený. Když jsme vylezli ven z trhu, pršelo už znatelně míň a tak jsme se rozhodli vyrazit do motopůjčovny. Honza měl z jízdy na motorce takový obavy, že se cestou málem strachy pokakal. Já jsem ho ujistil, že to bude stejný jako na kole, jenom rychlejší. A s motopláštěnkou se přece nemusí ničeho bát. Proces v půjčovně proběhl překvapivě rychle. Paní nás jenom zkasírovala 5USD za kus, pak přijel chlapík s motorkou, dal nám helmičky, ukázal jak se startuje a popřál štastnou cestu. Žádný doklady ani údaje nechtěli. Tak jsme osedlali naše stroje a vydali se natankovat. Vietnamskej motochlapík z půjčovny, kterej si nasedl k Honzovi na mašinu, aby ho odvezl kamsi opodál, neměl ani zdání, že se s motorkama je to naše poprvé. Po pár desítkách metrů už jsme si to ale jako zkušený motokluci smažili 20km/h po městě. Ještě jsme se stavili na hotelu pro plavky a foťáky a pak vyrazili do nitra ostrova. Jeli jsme a pršelo, ale ne tolik aby se vyplatilo vytahovat motopláštěnku. Tenhle ostrov jménem Cat Ba, neni příliš osídlenej. Je tu jen na pobřeží Cat Ba city plný hotelů a pár vesniček ve vnitrozemí. Většinu ostrova tvořej vápencový homole porostlý pralesem s liánama, kousacíma opičkama a obříma motýlama. A vede tu v podstatě jedna silnice z jedný strany ostrova na druhou. Tak jsme jeli, po tý jediný silnici a pomalu pilovali naše motoskilly. Zjistil jsem, že moje Yamaha umí jet devadesátkou, víc už se jí moc nechtělo. Pak se mi taky jednou při rozjezdu splašila a po nárazu do betonový zídky mi spadla na nohu. Od tý doby jsme už ale byli kamarádi. Zhruba ve středu ostrova jsme potkali bránu do zdejšího národního parku. Vybírali tam vstupný 15 korun. Celej národní park spočíval v tom, že se šlo nahoru na jednu z vápencovejch homolí, kde byla rozhledna. Cestou jsme minuli asi sedum obchodníků, který se nám snažili vnutit vodu, že prej jí na tý náročný cestě budem potřebovat, až jsme došli k lesu, kde začínaly kamenný schody. Jenže les nebyl les, ale hustá džungle, lepší než jsme viděli v Sapě. Schody byly kluzký od bahna a strmý. Tam jsme potkali několik bosejch turistek, nohy celý od červenýho bahna a v ruce žabky.

Vybíjí se mi baterka, takže zbytek jindy. Dobrou...

Cat Ba

V Haiphongu sme si koupili chytre listky na lod na ostrov Cat Ba. Uz padesat metru od kancelare lodnich spolecnosti nas lovi vykutalena vietnamka, ze nam proda listky. Zkusene ji odmitame, a mirime k okynku. Pred okynko si ale stoupne dalsi vychytrala vietnamka, a ze nam listky proda. Nak nejsme schopny odlisit, jestli je to obsluha z okynka, nebo ne. Kazdopadne v okynku nikdo neni, ona ma razitka a vsechny formulare, domlouvame se na pochybne vysoky cene, ale co se da delat. Druhy den po prijezdu do Cat Ba zjistujeme, ze sme zaplatili o dost vic, nez sme museli. Aspon doufam, ze z penez co na nas vydelala koupi neco hezkyho detem, a neprochlasta to v nejblizsim baru. V pristavu se o vsechny turisty zvlada "postarat" pani, kterou sme ve meste potkali uz dvakrat. Pani vsevedka vsudybylka. Nabizi hotely, levny jizdenky na lod,prodava pohledy, sluzby vseho druhu. Poradi nam, kde cekat na nasi lod, uklidnuje nas, ze este neujela, ze mame pravej listek. Za odmenu si u ni kupuju balicek pohledu s vybledlejma obrazkama vladnich budov v Hanoi, plazema v Na Trang a jinejch pametihodnosti. Smlouvanim usetrim na deseti pohledech deset korun. Jeli sme rychlolodi, prselo, a ze stropu na me celou cestu (asi hodinu a pul) kapala voda. Vystupujem z lodicky na pobrezi zatoky obestaveny vysokejma hotelama. My se frajersky vydame smerem uz rezervovanej hotylek. Cestou nas chyta majitel jinyho hotylku, a nabizi nam fajnou cenu 10USD za noc. Na smlouvani reaguje, ze o vikendu nic levnejsiho nesezenem. Berem si vizitku, dorazime do naseho hotelu, a majitelka nas hned od dveri vita cenou 6USD za noc a pokoj. To uz by slo:) V pokoji v patym patre zjistujeme, ze v nem nekdo spal, nebo mozna este spi, podle spodniho pradla a knizky v supliku, rozestlanejch posteli, spinavyho umyvadla... V recepci obedva rodina, ja je prerusuju, a svetacky vietnamsky vysvetluju, ze nas pokoj neni cisty. Pani nezrucnou pantomimou ukazuje, ze to hned napravi. Jdem se projit po mestecku, nachazime restauraci s psim a kocicim masem, zakreslujem presnou polohu do mapky, aby sme ji vecer nasli, obedvame na trhu olihne a ryzi, na pobrezi si pak davame kafe. Po asi dvou hodinach se vracime na pokoj, neco se zmenilo. Jo, postele sou ustlany. Jenze porad spinavy a plny vylinanejch vlasu. Ble. Zbabele posilam dana s knizkou vietnamsky konverzace s podtrzenou vetou: "Mohli bychom prosim dostat ciste lozni pradlo?". Vraci se s usmevavou pani domaci, ta nam uz za nasi kontroly postele prestele. Chvili dpocivame, a vyrazime si doprohlidnout zbytek mesta. Nachazime docela peknou mestskou plaz s vyhledem na vapencovy homole, a slusnym zazemim. Vecerime rybi hot pot pro dve osoby, srdcovky, olihne, sepie, krevety, rau muong a nakej lopuch, vsechno se na stole vari v kotliku s vyvarem plnym ananasu, hub, citronovy travy, zazvoru a dalsich ruznoveci. Fajne. Pivo, vycurat a spat. Zitra si pujcime motorky, a obhlidnem ostrov.

Sapa posledni + Hai Phong + Cat Ba pt.1

Dum nasich hostitelu indianu byl prekvapive velkej, s betonovou podlahou. Na strese byl eternit, a trochu tam chybel komin. V jedny mistnosti bylo asi osm sirokejch posteli povlecenejch v plysovym barevnym povleceni, s moskitierama. Sit nad moji posteli byla k tramu privazana sluchatkama:) V nejvetsi mistnosti domu byly kamna, na kterejch dcera majitelky varila veceri, malej rucni kamennej mlyn na kukurici, nadoba s vodou a skrin s nadobim. Vedle byla mala koupelna s dvema drevenejma sudama, u ty byly velky kamna s obroskou panvi. V druhy mistnosti pan domu susil na malym ohynku ve woku caj. Kdyz sme se trochu vzpamatovali, domluvili sme si, ze nam indiani pripravi bylinnou medicinalni koupel. Byla trochu nuda, tak sme sli pomoct s pripravou vecere, nektery pomahali mlyt z kukurice srot pro prasatka, a zbytek sundaval z klasu kukurice zrnka. K veceri byla ryze, a k tomu ruzny duseny, vareny, smazeny zeleniny, kureci maso, tofu v takovy rajsky omacce, buvol s nakou zeleninou, a pripijelo se ryzovym vinem ne nepodobnym sake, ale trochu sladsim. Docela sme se prezrali, my s Danem dopili lahev ryzovyho vina, a sli sme si povidat s indianama ke kamnum. Behem hodiny byla uz koupel pripravena, tak sem ja s nemkou Leou jako statecny prukopnici sli vyzkouset slibenou koupel. Ve dvou sudech bylo skoro po okraj nesmirne horky nadherne vonavy koupele. Tu uvarila hostitelka v ty velky panvi na velkejch kamnech vedle koupelny. Bylo v ni mraky listi, naky dreva, koreni. Mozna tam bylo i konopi, ktery v Sape roste skoro vsude. Ja si objednavam dalsi vino, Dan prinasi tentokrat vino ochuceny jabkama, lahoda. V horky koupeli vino leze docela do hlavy, a kdyz vylejzam, mam co delat, abych neupad. Indiani me varovli, ze kdyz buadu pit v koupeli moc vina, umru. V sudech se vsichni vystridame, indianky vzdycky hbite vymeni vodu. Davame este naky piva, a dem docela unaveny do pelechu. Nemka nam este rekne pohadku, z ktery nerozumime skoro nic. Dan ji pak za oplatku zazpiva plnou tasku huleni, coz ji spolehlive uspi. Druhej den rano se po snidani vydavame za vydatnyho deste na cestu zpet do Sa Pa. S nasi malou roztomilou pruvodkyni Song se musime rozloucit, pac ji v noci neco vlezlo do voka, takze jede zpet na motorce. Pruvodkyni nam dela mladsi dcera hostitelky. Do Sapy to ma byt asi deset kilometru, zabere nam to ale asi pet hodin, divny. Po ceste poobedvame bagety s masem a zeleninou, indianka vsechny odrezky, slupky, odpadky posbira do igelitovyho pytle, kterej pak obratne hodi do reky. Docela unaveny dorazime do hotelu, davame sprchu, zageekujem par hodin v restauraci, nasedame do minibusu do Lao Cai, tam se potulujem, vecerime rejzi s masickama a misou skvelyho rau muong, vypijem par pivek, a odolavame majiteli baru, kterej se snazi koupit nase iphony. Do Hanoie jedem Sapaly expresem, docela peknym spacim vlakem, v kupe s dvema vietnamskejma manazerama.Na nadrazi v Hanoi rychle kupujem vlak do Haiphongu. V Haiphongu se nam podari sehnat docela levnej hotel, coz neni zrovna jednoduchy, pac v tomhle meste clovek moc turistu nepotka. BTW, Haiphong nas moc neuchvatil, nejak nas bud ignorovali, nebo se stydeli. Dame par piv v dalsi cesky hospode ve Vietnamu. Piva tu nejsou ani zdaleka tak vymazleny jako v Gambrinus hospode v Hanoi, ale da se. Zbytek odpoledne a vecera pospavame a geekujem, abysme byli vecer silny na vietnamsky karaoke. Tam si nas krom jedny zpevacky nikdo nevsima, tak po par pivech padime spat. Rano musime v 9 chytit lod na ostrov Cat Ba.

Vietkaraoke

v Haiphongu v kavarne:)