Biker's day 2

čuně

Buzištír Honza jenom hází svojí vlastní liknavost na mě. Už mohl mít dávno napsanej report z Halong Bay a nemá nic.:) Tak pokračujme...
Zabahněnejm turistkám jsem se posmíval, ale brzo mě smích přešel. Po chvilce  se schody proměnily v pěšinku, kde chvílema nezbejvalo nic jinýho než brodit se po kotníky řídkym bahnem. Terén to byl náročnej, z bahna trčely klouzavý kameny a kořeny exotickejch dřevin. V postupu nám pomáhaly všudevicící liány, kterejch se dalo přidržovat a cestou zpátky po nich i šikovně slaňovat skoro jako Tarzan. Moje supersandály maj tu vlastnost, že dobře rozstřikujou bahno, takže jsem měl za chvilku od bahna komplet celý kraťasy a později i hlavu. Někde uprostřed pralesa se cesta dělila na kratší  a náročnější pro dobrodruhy a delší snažší. My dobrodruzi si vybrali první variantu, kde nás čekalo něco ne nepodobnýho horolezení. V tom bahýnku velká paráda! Docela jsme si oddechli, když jsme konečně dorazili na vrchol. Tam jsme vyšplhali na zrezivělou rozhlednu, což byl taky celkem adrenalin. Ale ten výhled stál za to. Krajina kolem byla nádherná. Ta samá nás ostatně obklopovala i celou cestu po ostrově. Tak jsme zas slezli tou samou cestou dolů, pod kopcem si umyli nohy v louži a natěšený zase nasedli na naše rychlý stroje. Pokračovali jsme po silnici až na druhou stranu ostrova, kde k našemu překvapení nebylo nic, kromě malýho přístavu. Cestou zpátky jsme se stavili u nějakejch lidí v malý vesničce, kde jsme poobědvali rybu s rejží. Zjistili jsme, že jejich obydlí funguje i jako benzinka, dá se tu koupit benzin v PET lahvi. Po obědě jsme se vydali směrem zpátky do  Cat Ba city, ale tentokrát jinou cestou po pobřeží. Parádní projížďka po hezký silničce. Cestou jsme viděli všemožný zajímavý věci a Honzík fotogeek furt někde stavěl a něco fotil, tak snad budem mít i nějaký pěkný vobrázky. Vtipná věc se přihodila už skoro v závěru našeho vejletu. Po levý straně jsem najednou uviděl odbočku lemovanou vlaječkama a vyzdobenou rudejma praporama s nějakejma komunistickejma nápisama. Vypadalo to jako příjezd k něčemu důležitýmu a chvíli jsme váhali, jestli se tam máme vydat. Nakonec zvědavost zvítězila. Asi po sto metrech nám mávaly děli, křičeli hello a šahali si na nás. Přijeli jsme do vesničky, která měla dva domy, pagodu a volejbalový hřiště, na kterym místní mládež hrála volejbal. Pro zdejší lidi jsme byli velká atrakce, všichni nabádaly svoje děti ať si na nás jdou šáhnout. Usměvavá paní v jednou ze dvou domků na nás okamžitě vytáhla dva vychlazený lahváče. Nemohli jsme odmítnout. Postupně se odněkud vynořovaly další a další děti, který nás přišly pozdravit. Tak jsme tam seděli, pili svoje piva a usmívali se na lidi, co si nás prohíželi. Dopili jsme, zaplatili, nakopli mašiny, rozloučili se s každym obyvatelem a vyrazili domů. Pak už se asi nic moc zajímavýho nestalo. Vrátili jsme skútříky a snědli ostrorepa, což vlastně celkem zajímavý je. Večer jsme zašli internetovat do našeho oblíbenýho podniku a pak šli spát.

Ostrorep prosím: