Mui Ne

V Mui Ne nás teda bus vysazuje ve tři ráno. O dvě a půl hodiny později, než jsme čekali. Proto místo spánku v autobusu poslední tři hodiny cesty nervózně koukáme, kde už to zastaví. Když konečně vystoupíme, netušíme kde jsme, protože celý Mui Ne, je jen dlouhatánská silnice podél moře lemovaná hotely a hotýlky, takže ani mapa nám toho moc neprozradí. Jdeme kus zpátky směrem odkud jsme přijeli a zvoníme na první sympaticky vyhlížející ubytování, kde nám okamžitě otevře usměvavá paní v pyžamu vede nás dál. Dostaneme velkej pokoj s klimatizací za 13 dolarů. Moc s nám nedaří usnout a jsme potom celej den unavený a líný, že zvládáme jen ležet na pokoji a ven jdem akorát pro jídlo a obhlídnout pláž. Je to tu hezký, o dost víc než Rusákama zaplněný partyměsto Nha Trang, kde kromě pláže nebylo k vidění vůbec nic. Večer už jsme celkem odpočatý a tak se jdem ještě podívat do nedalekýho baru. Narozdíl od barů v Nha Trangu tady nehrajou ruský diskohity, ale celkem rozumnou klidnou hudbičku a jako bonus přichází filipínskej chlapík s kytarou a zpívá nám známý písně všech možnejch interpretů. Zpívá celkem obstojně a tak nám ani nevadí, že jeho kytara skoro nehraje a jeho angličtině není rozumět. Dáváme si pivo Saigon, ale Honzovi je to málo a objednává si ještě vodku. Její příprava však trvá podivně dlouho a nakonec se před Honzou na stole místo panáka objeví obrovskej hamburger s opečenejma bramborama. Jediný co nám na tom vadí je, že jsme před chvílí večeřeli. Jdem spát, zítra snad konečně vyvinem nějakou aktivitu.

Ráno mám v plánu jít si půjčit windsurf, ale protože jsem na tom už pár let nestál, ještě si před snídaní pustim nějaký výukový videa na youtube, abych si připomenul základy. K tomu ještě skouknu pár videí o tom jak se řídí motorka, protože v půjčovnách v okolí jsem viděl jen samý stroje, na kterejch se musí řadit a touhle schopností já zatim nevládnu. Podle videí se to zdá jednoduchý, uvidíme... Jdem posnídat nějakou oliheň a kafe za pětikorunu. Hned vedle naší oblíbený restaurace se nachází půjčovna surfů. Domlouvám si tam, že si věci půjčim zatim na hodinu a podle toho, jak mě to bude bavit, si to můžu prodloužit. Lezu prknem do moře, ale na vlnách to divně vrávorá, chvíli na tom tancuju a padám s plachtou do vody. Bude to těžší než jsem čekal. Na druhej pokus už se i rozjedu a jsem schopnej se dokonce vrátit zpátky, i když při pokusu o otočku mě nemine koupání ve vodě. Snad bych si svoje surfařský schopnosti po nějaký době osvěžil a získal na prkně nějakou jistotu, v tom mi ale zabráněj houpavý vlnky, ze kterejch mi je po půl hodině na blití a otrávenej vybavení vracim. Sympatický je, že platim jen cenu za půl hodiny. Jdem si odpočinout do hotelu a pak na oběd. Odpoledne přijížděj holky z Nha Trangu a zbytek dne trávíme s nima na pláži a koupem se. Potkáváme i naší německou kámošku Theresu, která nás už od Ninh Binh pronásleduje na každý naší zastávce. Ze čtyřech holek ale dneska fungujou jen dvě. Další dvě prej včera bumbaly a teď jsou schopný jen ležet v posteli. Iva zvládne dojít povečeřet hamburger, pak se ale zase odebírá spát. Domlouváme si na zejtřek motovejlet na písečný duny, přidá se k nám i Theresa. Pak už se nic zajímavýho neděje a jdem taky spát.

Ráno se všichni setkáváme na snídani v 8 hodin, abychom byli na dunách ještě než tam bude pražit to nejhorší sluníčko. Pak jdem sehnat 4 motocykly a v počtu 7 osob vyrážíme na trip. Na mojí motorce se skutečně musí řadit a ukazuje se, že jsem asi u youtoubácký motolekce dával mnohem větší pozor než u lekce windsurfu, protože mi jízda nečiní větší obtíže. Já mám ze všech nejkrásnější motorku celou polepenou samolepkama s Mikymauzem a medvídkem Pů. Nedaleko za městem vidíme po levý straně duny z červenýho písku, pokračujem ale dál k bílejm, který jsou ještě asi 25km daleko. Tyhle červený si prohlídnem cestou zpátky. Všude kolem je taková zvláštní krajina poušťovitýho charakteru. Když dorazíme na místo, odkud už máme duny na dohled asi kilometr daleko, odbočíme na písčitou cestu vpravo. Tam začnou holky v čele s Ivou a Marcelou fňukat, že se jim dál nechce, je jim špatně a horko a kdovíco eště a že Duny už viděly, stačí jim to a jedou teda zpátky. Necháváme fňukny protivný jejich vlastnímu osudu a dál pokračujem my dva kluci prímový s pohodářkou Theresou. Za chvilku jsme na místě, parkujeme bajky a pěšky procházíme lesíkem po cestě, která vede k dunám. Cestou si za dvacku půjčíme podprdelník na sáňkování, kterej, jak se později ukáže, vůbec nefunguje. Na místě, kde začíná poušť, nám malej kluk vnucuje velice levný čtyřkolky za stovku na 15 minut. Ujistim ho, že je magor a že moje motorka stojí kilo na celej den a jdem pěšky dál. Vyrdrápem se na nejvyšší dunu, odkud se rozhlížíme a fotíme. Je tam horko a písek máme úplně všude. Hezky křoupe mezi zubama. Cestou zpátky Honza v písku nachází peněženku se slušnou hotovostí cca milion a čtvrt dongů. Když jí uklízí do kapsy, zkontroluje telefon, na kterym spatří 15 nepřijatejch hovorů od našich ufňukanejch kamarádek. Volá jim a zjišťuje, že měly nehodu, maj odřený kolínko a čekaj na nás nedaleko. Třeštík jim vysvětluje, že u sebe stejně žádnou lékárničku nemá a čekaj teda zbytečně. Řikám si, že to maj za trest, že byly líný jet na duny. Navíc zraněnou osobou je Ivča, která tentokrát odmítla bejt mou spolujezdkyní se slovy, že s Verčou se na motorce mnohem míň bojí. Gratuluju :-) Za chvilku jsme u holek. Seděj v občerstvení u křižovatky a je jim celkem veselo. Akorát že zraněná je nejen Iva, nýbrž i Marcela, která je řidičkou druhý z posádek, a má svojí otlučenou motorku zaparkovanou přímo v občerstvení. Vysvětluje mi, že chtěla skútr uklidit do stínu, aby jí pak nepálilo sedátko. Udělala to ale poněkud svéráznym způsobem, kdy místo brzdy použila plnej plyn a rozbořila nebohejm Vietnamcům půlku jejich živobytí. K tomu se prej seběhla celá vesnice podívat se, co se děje, když v tom vkročila do stánku Iva celá od písku s krvácejícím kolenem. Musela to bejt zajímavá podívaná a lituju, že jsme u toho nebyli. I tak jsme se ale celkem dobře pobavili. Zišťujeme, že zranění nejsou vážná, tak jim to pofoukáme a jedem zpátky přes červený duny, u kterejch si ještě dáme oběd. Černený duny jsou ještě krásnější než ty bílý a děláme spoustu fotek. Doma holkám Honza odborně ošetří jejich nohy a pak se chvíli válíme na pláži. Když nás to přestane bavit, rozhodneme se jet na další výlet na opačnou stranu, kde maj bejt nějaký solný pláně. Ivča přehodnotila svůj názor a prosí mě, jestli by mohla jet se mnou, že jsem prej jedinej, s kým se na motorce nebojí. Jako vždycky si nezjistíme, kudy se tam jede a dojedeme tak úplně někam jinam. Nám to ale nevadí, protože narazíme na něco mnohem zajímavějšího. Poslední dobou se pohybujeme po samejch turistickejch centrech a není to tady úplně ten opravdickej Vietnam. Jak ale vyjedeme jenom kousek pryč, všecko je jinak. Najednou jsme v pravym Vietnamu, kde se to hemží trhama, malinkejma židličkama na ulici, kde lidi vařej svoje speciality a všecko stojí pár korun. Jako první nás cestou zaujme gril u silnice, na kterym se pečou malinký ptáčci, kuřecí křídla a nějakej špek. Jeden pták stojí patnáct tisíc a my si objednáme hned všechny, co tam maj. Ptáček je super bašta, stejně tak kuře i prase. Pořád ale máme hlad, tak pokračujem dál a koukáme kde co sežrat. Zastavíme u dobře vypadající tržnice. Je tam hned několik židličkovejch občerstvovadel s nejrozmanitějšíma jídlama. Kupujeme nějakou sladkou placku, pak smažený kreveťáky (bramboráky vyrobený z krevet), smaženou kapsičku plněnou krevetama a zelím, pak grilovanou kukuřici. Všecko stojí dvě, maximálně čtyři koruny. Vrháme se po jídle jako supi a máme se skvěle. Česká Vietnamka Marcela je nejvíc nadšená a vypráví nám, že když byla malá, snědla denně deset blbostí (?!?!? :-)) Mamka jí to prej počítala... Gurmánskej vejlet vrcholí pojídáním kachních embryí, který jsou ukrytý v natvrdo uvařenym nevylíhnutym vajíčku. Tuhle specialitu si kupuje jen Honza a Marcela, my ostatní ale ochutnáváme a dáváme jim za pravdu, že je to fakt dobrý. Už se stmívá a je čas vydat se zpátky. Cestou navštívíme pár obchodů s hadrama, pak vysadíme Ivu v jejich hotelu a na dvou motorkách pokračujeme k našemu bydlení koupit si lístky na bus do Saigonu. Jen co zaparkujeme naši motorku na chodníku křičí Honza "pozor!" Se smrtí v očích se přímo na nás řítí Marcela opět si pletoucí plyn s brzdou. Stíháme jen tak tak uskočit a holky zastavujou o naši motorku kácející se k zemi. Tentokrát Marcela vyvázne bez zranění, ale její spolujezdkyně má trochu modrou nohu. Skóre 3 zraněný holky ze 4 neni špatný. Koupíme lístky na bus, dáme doma sprchu a večer jsme chvíli v baru. Když jdem po ulici s kulhavejma holkama, je to celkem legrační podívaná. Další den tu musíme stihnout ještě celkem dost věcí. O tom v dalším postu...