Thit chó v Ninh Binh

Ninh Binh... Neplést s Nam Dinh. Unavený, zpocený a hladový vystoupíme z busu hrůzy a vydáme se směrem k hotelu. Ten najdeme celkem bez problémů. Máme už toho pro dnešek fakt dost, takže náš jedinej plán na večer je dát sprchu a večeři. Na pokoji zjišťuju, že můj batoh je plnej vystříkaný pěny na holení a že můj krátkej pobyt na slunci změnil moje tělo v opečenej buřtík. Super. Po sprše ještě vyhrábnu z batohu trochu pěny, rozmažu jí po ksichtě a oholim svý čtyři fousy. Pak už se vydáváme na večeři o který máme už dopředu celkem jasnou představu. Je totiž konec měsíce, kdy podle našich zvěstí ve Vietnamu vrcholí pojídání psů. Ne že bychom v tom měli nějakou extra zálibu, ale zkusit se musí všechno. Nebude ovšem snadný se k psovi na talíři dostat. I pro Vietnamce je tenhle pokrm totiž poněkud kontroverzní a psi se tu servírujou výhradně ve speciálních psích restauracích, který maj otevřeno vždycky jen v druhý půlce měsíce. Jdeme nejdřív směrem k ceduli "Thit chó" (psí maso), kterou jsme potkali cestou od autobusový zastávky. Šipka na ceduli ukazuje do zapadlý uličky, kde jsme ale nacházíme jen zavřený restaurace a skrz pootevřený dveře vidíme rodinky sedící na zemi a cosi i večeřící. Procházíme zapadlejma uličkama, ale nikde žádný thit chó. Začíná to vypadat beznadějně a pomalu se smiřujeme s tím, že dneska večer pejsek nebude. V tom se ale odněkud vynoří svítící psí reklama ukazující do další zapadlý uličky, takže se nadšeně vydáváme tím směrem. Tam na nás nějaká paní pokřikuje: "thit chó, thit chó?" Přikývneme a babka nás hned odvádí po shodech nahoru, kde sedí na zemi skupinka mladíků, který cosi baštěj, popíjej a hlasitě se u toho bavěj. Líbíme se jim. Zujem si boty, posadíme na kobereček a hned nám přinášej stoleček a na něj za chvilku tác se spoutou masa, rejže, listí a nejsmradlavější věcí na světě jménem krevetí vomáčka. Přestavuju si roztomilý běhací pejsky a thit chó, který je navíc plný tlustý kůže, mi tak moc neleze do huby. Tak si sedíme, snažíme se sníst všechen psí gulášek a jelítka, zatim co k nám průběžně přichází klučík od vedlejšího stolku, aby si s náma připíjel rejžovym vínem. Pozďeji jsme přizváni i nim. Kupujem taky pár lahví vína a oni se snažej to do nás co nejrychlejc nalejt. Honza se s nima pokouši vietnamsky konverzovat. Na dotaz co děláme ve Vietnamu odpovídá, že jsme slovník. Já se na ně jen blbě směju a oni mi cpou psí maso do pusy a lejou do mě další panáky vína. Nedokážu jim vysvětlit, že už mám pejska dost. Večírek končí, když nám pan vrchní sebere poslední víno se slovy, že nám bude špatně. A má pravdu. Jdem spát a ráno se budíme v celkem hroznym stavu. Já jsem za chvíli fit, ale Honzovi vydrží kocovinka až do večera, což později ocení hlavně při jízdě na lodičce. Moc nevíme, co je tady zajímavýho k vidění, tak přistoupíme na nabídku našeho hotelu, že nás za 6 dolarů povozej motorkáři po nějakejch památkách. Nejprve ale dojdem na nádraží koupit lístky na vlak do Hué, kam míříme večer. Je to asi kilometr daleko, praží sluníčko a stupňů je asi čtyřicet. Takže zvlášť v našem stavu příjemná procházka. Pak něco sníme v hotelu a kolem druhý hodiny na nás venku čekaj naši motodriveři. Je to mladej kluk a holka s trendy helmičkou. Nasedáme k nim a vezou nás kamsi. První zastávka je někde za městem, kde dáme bábě každej dvacku za vstup neznámo kam. Máme prej pokračovat pěšky po cestě dál a pak se vrátit. Řidiči na nás počkaj. Přicházíme ke klidnýmu místu s rybníčkem, malym divadýlkem a nějakejma budhistickejma dekoracema. Pěkný, ale celkem nuda. Odtamtud vedou dlouhatánský schody na nějakou skálu s pagodou. Máme celkem problém je vyjít v tomhle vedru. Navíc jeden stupeň tu má vejšku klidně půl metru. Nahoře je pěknej výhled na okolní skály a město, ale jinak taky celkem nuda. Potom se jede dál a vysaděj nás u říčky, kde si máme za 60 korun koupit projížku na loďce s veslařkou. Na loďce mám

chvíli blbej pocit z toho, že si tam sedíme a čumíme a pani za náma jak otrokyně maká a vesluje. To mě ale přejde v momentě, kdy zjistim, jak jsou zdejší veslařky vykutálený. Projíždí se pěknou krajinou mezi skalama třikrát podjíždíme dírou pod skalou. Vejška je tam taková, že musíme na loďce ležet, abychom se nepraštili do hlavy. Hezky to houpe a Honzovi to nedělá moc dobře. Když naší veslařce dojde síla v rukou, opře se do opěrátka a vesla uchopí chodidlama. Zajímavá podívaná. Někde uprostřed říčky k nám připlouvá loďka s veslařkou obchodnicí. Nabízí nám pití a neodbytně nás nutí, abychom koupili sušenky a drink i pro naší nebohou otrokyni jako tip. To rezolutně odmítáme, neboť z průvodce víme, že ta to okamžitě prodá zpátky obchodnici za poloviční cenu. Šikovný holky! O pár chvil později naše veslařka otevře plechovou bednu a tahá z ní ubrusy a trika na prodej. Děkujeme, nechceme. Největší překvapení ale přichází v závěru plavby, kdy zastavíme uprostřed řeky pár desítek metrů od cíle a osoba od vesel nám bezostyšně oznámí, že teď je ta správná chvíle dát jí tip. Valíme voči, ale házíme po ní dolar, kterej u náme beztak připravenej. Jenže pak valíme voči znova, když paní zahlásí: "Nenene, tip jsou dva dolary, jeden za každýho." To už bábu fakujeme, ona chvíli něco žvatlá a pak zamíří ke břehu. Tam už na nás čekaj naši motošoféři a jedeme dál. Poslední štace je u pagody mezi skalama. Tam se mi líbí asi nejvíc. Je to hezký klidný místo se zvláštní atmosférou a nikdo nás tam nevotravuje. Navíc tam potkávám asi metr dlouhýho hada, kterej mi však hnedka utíká někam pod skálu. Zpátky do města se vracíme po rušný silnici, kde konečně začínám chápat význam roušek, který tady nosí víc než půlka vietnamskejch holek. Přes prach totiž nevidim skoro ani na auto před náma. Dáme večeři, pak chvíli blogujeme na hotelu a následně vyrážíme taxíkem na nádraží ve společnosti dvou německejch holek, z nichž jedna umí vietnamsky a odhaluje nám dosud nepoznaný věci. Mimo jiné i to, že se zapnutym taxametrem nás celá cesta vyjde na 13,50Kč!!! Vlak jede v půl jedenáctý. Čeká nás 12 hodin dlouhá cesta do Hué, tentokrát však nejedeme vlakem spacím nýbrž sedícím, jelikož ten spací byl vyprodán.