Saigáč

Poslední večer v Mui Ne nám eště byla slíbena narozeninová oslava dvou nových kamarádek, ze který se ale klasicky všichni ulili. Nicméně já a Verča sme něco oslavili, a já po pláži do hotelu docházel v době, kdy se rybářský kocábky vydávaly na lov, takže někdy před pátou hodinou. V devět hodin zvoní telefon, volá hystericky Verča, že jestli nemám její foťák, prý mi ho na sto procent dávala, páč neměla kapsy. Prohledávám kalhoty, přerovnám bordel, nic. Volám zpět, že ho nemám, ale že se po něm eště podívám. Je si jistá, že ho mít musím. Všechno zkontroluju, nikde neni. Začínám bejt smířenej s tim, že sem asi dement, fakt mi ho dala, a já ho ztratil. Přecejenom je to holka, a má asi ve věcech pořádek. Zabalenej čekám na pokoji na checkout, znovu kontroluju, jestli foťák eště nenašly. Nenašly, Verča už leží na pláži. Když sbírám poslední zbytky nepořádku z pokoje, zvoní telefon. Foťák se našel! Verča totiž prohledávala svoje majetky stylem, jakym hledá bezdomovec kus šmakulády v popelnici. Všechny věci měla v jedný velký hromadě, a v tý se hrabala prackama. Mám u ní drink. Snídáme, já se válim na pláži, a flink Dan dopisuje blog. Pak pučujem motorky, a vydáváme se hledat to, co sme první den nenašli, nebo opomenuli. Po pár kilometrech potkáváme Němku Theresu, jak si to šine někam ze silnice. Díky tomu nacházíme první předmět našeho zájmu, fairy spring. Je to mělkej potůček s pískovitym dnem, kterym jdem bosi k pramenům. Kaňonek je to malebnej, krajinky kolem s kokosovejma a jinejma palmama, banánovníkama, políčkama se zeleninou... Břeh je tvořenej pískovou naplaveninou a pískovcem, kterej je zbarvenej od sytě červený do sněhově bílý a všemožně tvarovanej větrem a vodou.

Po cestě se nás snaží chytit děti, který zkušeně odmítáme, míjíme velkou skupinku rozjařenejch Vietnamců, pár turistů, děláme pár fotek, z dálky kouknem na vodopády, a hlad nás žene rychle zpátky domů. Další věci nás už nezajímaj. V Mui Ne nabíráme Marcelku, a jedem do Pham Thiet na trh. Dáváme Bun Rieu, úžasnou krabí polívku s kulatejma rejžovejma nudlema, se smaženym tofu, krabíma knedlíčkama, s hranolkama sražený vepřový krve, bylinkama a salátem. Dojídáme se Banh Tom - kreveťákama, obcházíme trh, u paní s vajíčkama opět neodoláme, a zblajznem eště Trung Vit Lon - kachní embryo, s vietnamskym koriandrem rau ram a solí s pepřem. Zakončujem granátovym jabkem. Cestou zpět se neudržíme, a zastavujem na tři holoubata, nebo co to je za havěť, na grilu. Totálně přejedený se vracíme zpět, odevzdáváme motorky, poflakujem se, trochu zatančíme, pivko, čas uteče jako voda, a je tu půl jedný v noci. Tak akorát se odebrat do hotelu vzít sakypaky, a vyhlížet autobus. Stavujem se eště s Danem v Joe's baru na rychlýho hambáče, budíme pani domácí, berem si od ní věci, ustelem si před hotelem, a asi třetí bus co zastavujem je správnej. Ale skoro plnej.. My se někam naskládáme, nakonec i holky. Zas pár lidí spí v uličce, pomocnej řidič si instaluje mezi sedadla spací síť. Cesta ubíhá svižně, a v šest ráno dorážíme v šílenym slejváku do naší poslední destinace, Saigonu. Tam se chystáme strávit ani ne 24 hodin. Z busu pohotově chytáme velkej taxík pro šest pasažérů, naskládáme se tam s batohama jen tak tak. Všichni připravený vyjet čekáme, než Janča řidiči vylíčí, kde chceme vyhodit. Ten chvíli nevěřícně čumí, gestikuluje, že právě stojíme přesně na tom místě, kde chceme vystoupit. S omluvou dáváme řidiči desetikorunu, a zostuzeně jdem hledat hotel pěšky. Poprvé za celej Vietnam nacházíme samý plný hotely, kvůli dešti eště notně předražený. Až po ňáký době se na mě usměje štěstí, a vlezu do guesthousu, kterej odpovídá našim finančním požadavkům, a kterej má volný tři pokoje. Ve vchodu se musí zouvat, celá budova je strašlivě čistá, a když mi pan domácí předvádí, že má čisto i zespod matrací, chlubí se, že je doktor. Plynulou vietnamštinou mu říkám, že studuju medicínu v Praze, on se divně ušklíbne, a dál se se mnou nebaví. Asi sem mu opět řek něco jinýho. Ubytovaný se nasnídáme, zdřímnem si, a asi v poledne vyrážíme na něco k snědku. Zastavujeme se u stánku s polívkou pho, kterej navazuje na nějakej bar. Toho si nevšímáme, jíme docela ucházející polívku za nekřesťanskou cenu asi třiceti korun (normální cena je max 15). Pak se s holkama rozdělujem, a s Danem vyrážíme na místní trh. Chcem vzít motorku, motorkář nám volbu našeho trhu rozmlouvá, že je prej moc drahej. Necháváme si poradit a vysmíváme se ceně, za kterou nás tam chce odvést. Nakonec nás sveze jeho kolega oba na jedný motorce dohromady za padesát korun. Taxíkem bysme tam byli tak za třicet. Vysazuje nás u několikapatrový budovy tržiště. V prvním patře sou jenom sušený ryby, krevety, masa, zeleniny.. prostě a jednoduše žrádlo, včetně pár fajnejch bufetů.

V druhym patře sou látky a hadry, ve třetim boty - nuda. Nakoupíme ňáký blbosti, a jdem do muzea připomínek války. Naše první muzeum za celej měsíc. Před muzeem stojí krásnej chinook, letadla, bomby, rakety a děla. Následky agenta orange vidíme krom na fotkách i na živo na výstavce dětí narozenejch rodičům vystavenejch tomuhle svinstvu. Celá výstava je dost působivá, a zbývá jen domyslet, co je dílem propagandy a co faktem. Pak už jenom procházíme městem, na hlavní poště nakupujem známky na pohledy (v neděli v sedm večer), naposledy povečeříme s holkama, a zjistíme druhou tvář Saigonu. Distrikt 1, čtvrť ve který jako většina turistů bydlíme, je v noci plná barů s prostitutkama. Bar, před kterým sme ráno snídali, byl večer bordel:) Dan odchází balit, já s holkama eště dávám drink, a cestou zpět nás všech sveze rikša. Jedna málá rikša a pet člověků plus řidič. Celá se prohýbá, navíc, než na ní nasedne řidič, je zadní poháněný kolo ve vzduchu. Loučíme se, a ráno ve čtyři hodiny ráno chytáme taxíka na letiště...