Biker's day 2

čuně

Buzištír Honza jenom hází svojí vlastní liknavost na mě. Už mohl mít dávno napsanej report z Halong Bay a nemá nic.:) Tak pokračujme...
Zabahněnejm turistkám jsem se posmíval, ale brzo mě smích přešel. Po chvilce  se schody proměnily v pěšinku, kde chvílema nezbejvalo nic jinýho než brodit se po kotníky řídkym bahnem. Terén to byl náročnej, z bahna trčely klouzavý kameny a kořeny exotickejch dřevin. V postupu nám pomáhaly všudevicící liány, kterejch se dalo přidržovat a cestou zpátky po nich i šikovně slaňovat skoro jako Tarzan. Moje supersandály maj tu vlastnost, že dobře rozstřikujou bahno, takže jsem měl za chvilku od bahna komplet celý kraťasy a později i hlavu. Někde uprostřed pralesa se cesta dělila na kratší  a náročnější pro dobrodruhy a delší snažší. My dobrodruzi si vybrali první variantu, kde nás čekalo něco ne nepodobnýho horolezení. V tom bahýnku velká paráda! Docela jsme si oddechli, když jsme konečně dorazili na vrchol. Tam jsme vyšplhali na zrezivělou rozhlednu, což byl taky celkem adrenalin. Ale ten výhled stál za to. Krajina kolem byla nádherná. Ta samá nás ostatně obklopovala i celou cestu po ostrově. Tak jsme zas slezli tou samou cestou dolů, pod kopcem si umyli nohy v louži a natěšený zase nasedli na naše rychlý stroje. Pokračovali jsme po silnici až na druhou stranu ostrova, kde k našemu překvapení nebylo nic, kromě malýho přístavu. Cestou zpátky jsme se stavili u nějakejch lidí v malý vesničce, kde jsme poobědvali rybu s rejží. Zjistili jsme, že jejich obydlí funguje i jako benzinka, dá se tu koupit benzin v PET lahvi. Po obědě jsme se vydali směrem zpátky do  Cat Ba city, ale tentokrát jinou cestou po pobřeží. Parádní projížďka po hezký silničce. Cestou jsme viděli všemožný zajímavý věci a Honzík fotogeek furt někde stavěl a něco fotil, tak snad budem mít i nějaký pěkný vobrázky. Vtipná věc se přihodila už skoro v závěru našeho vejletu. Po levý straně jsem najednou uviděl odbočku lemovanou vlaječkama a vyzdobenou rudejma praporama s nějakejma komunistickejma nápisama. Vypadalo to jako příjezd k něčemu důležitýmu a chvíli jsme váhali, jestli se tam máme vydat. Nakonec zvědavost zvítězila. Asi po sto metrech nám mávaly děli, křičeli hello a šahali si na nás. Přijeli jsme do vesničky, která měla dva domy, pagodu a volejbalový hřiště, na kterym místní mládež hrála volejbal. Pro zdejší lidi jsme byli velká atrakce, všichni nabádaly svoje děti ať si na nás jdou šáhnout. Usměvavá paní v jednou ze dvou domků na nás okamžitě vytáhla dva vychlazený lahváče. Nemohli jsme odmítnout. Postupně se odněkud vynořovaly další a další děti, který nás přišly pozdravit. Tak jsme tam seděli, pili svoje piva a usmívali se na lidi, co si nás prohíželi. Dopili jsme, zaplatili, nakopli mašiny, rozloučili se s každym obyvatelem a vyrazili domů. Pak už se asi nic moc zajímavýho nestalo. Vrátili jsme skútříky a snědli ostrorepa, což vlastně celkem zajímavý je. Večer jsme zašli internetovat do našeho oblíbenýho podniku a pak šli spát.

Ostrorep prosím:

Flink

Jiste ste si vsimli, ze blog trochu stagnuje. Muze za to Mr.Dan, pac je to liknavej flink, a neni schopnej dopsat jeden debilni den!

Bikers day

Prší. Pořád prší. Tak co lepšího se dá dělat než půjčit si motorky a jet na vejlet kolem ostrova? Na lodičce do Halong Bay se nám nechce dokud nebude lepší počasí, takže motovejlet je pro dnešek asi jediná volba, když pominu zevling na hotelu. Blbý je na tom jen to, že nikdo z nás dosud žádnou motorku neřídil.
Dneska jsme vstali na naše poměry celkem brzo, asi v 8. Zašli jsme poblíž na kafe a buchtu a pak se vydali obhlídnout zdejší tržnici, protože pršelo docela hodně a na motorky se nám v tomhle nechtělo. Trhovci nabízeli miliardu zajímavejch věcí od sušenejch krevet a živejch slepiček až po zaručeně pravý ajpody a pantofle Adides. V oddělení s oblečením si Honza koupil za 65 tisíc motopláštěnku, takže už jsme na případnej vejlet téměř dokonale vybavený. Když jsme vylezli ven z trhu, pršelo už znatelně míň a tak jsme se rozhodli vyrazit do motopůjčovny. Honza měl z jízdy na motorce takový obavy, že se cestou málem strachy pokakal. Já jsem ho ujistil, že to bude stejný jako na kole, jenom rychlejší. A s motopláštěnkou se přece nemusí ničeho bát. Proces v půjčovně proběhl překvapivě rychle. Paní nás jenom zkasírovala 5USD za kus, pak přijel chlapík s motorkou, dal nám helmičky, ukázal jak se startuje a popřál štastnou cestu. Žádný doklady ani údaje nechtěli. Tak jsme osedlali naše stroje a vydali se natankovat. Vietnamskej motochlapík z půjčovny, kterej si nasedl k Honzovi na mašinu, aby ho odvezl kamsi opodál, neměl ani zdání, že se s motorkama je to naše poprvé. Po pár desítkách metrů už jsme si to ale jako zkušený motokluci smažili 20km/h po městě. Ještě jsme se stavili na hotelu pro plavky a foťáky a pak vyrazili do nitra ostrova. Jeli jsme a pršelo, ale ne tolik aby se vyplatilo vytahovat motopláštěnku. Tenhle ostrov jménem Cat Ba, neni příliš osídlenej. Je tu jen na pobřeží Cat Ba city plný hotelů a pár vesniček ve vnitrozemí. Většinu ostrova tvořej vápencový homole porostlý pralesem s liánama, kousacíma opičkama a obříma motýlama. A vede tu v podstatě jedna silnice z jedný strany ostrova na druhou. Tak jsme jeli, po tý jediný silnici a pomalu pilovali naše motoskilly. Zjistil jsem, že moje Yamaha umí jet devadesátkou, víc už se jí moc nechtělo. Pak se mi taky jednou při rozjezdu splašila a po nárazu do betonový zídky mi spadla na nohu. Od tý doby jsme už ale byli kamarádi. Zhruba ve středu ostrova jsme potkali bránu do zdejšího národního parku. Vybírali tam vstupný 15 korun. Celej národní park spočíval v tom, že se šlo nahoru na jednu z vápencovejch homolí, kde byla rozhledna. Cestou jsme minuli asi sedum obchodníků, který se nám snažili vnutit vodu, že prej jí na tý náročný cestě budem potřebovat, až jsme došli k lesu, kde začínaly kamenný schody. Jenže les nebyl les, ale hustá džungle, lepší než jsme viděli v Sapě. Schody byly kluzký od bahna a strmý. Tam jsme potkali několik bosejch turistek, nohy celý od červenýho bahna a v ruce žabky.

Vybíjí se mi baterka, takže zbytek jindy. Dobrou...

Cat Ba

V Haiphongu sme si koupili chytre listky na lod na ostrov Cat Ba. Uz padesat metru od kancelare lodnich spolecnosti nas lovi vykutalena vietnamka, ze nam proda listky. Zkusene ji odmitame, a mirime k okynku. Pred okynko si ale stoupne dalsi vychytrala vietnamka, a ze nam listky proda. Nak nejsme schopny odlisit, jestli je to obsluha z okynka, nebo ne. Kazdopadne v okynku nikdo neni, ona ma razitka a vsechny formulare, domlouvame se na pochybne vysoky cene, ale co se da delat. Druhy den po prijezdu do Cat Ba zjistujeme, ze sme zaplatili o dost vic, nez sme museli. Aspon doufam, ze z penez co na nas vydelala koupi neco hezkyho detem, a neprochlasta to v nejblizsim baru. V pristavu se o vsechny turisty zvlada "postarat" pani, kterou sme ve meste potkali uz dvakrat. Pani vsevedka vsudybylka. Nabizi hotely, levny jizdenky na lod,prodava pohledy, sluzby vseho druhu. Poradi nam, kde cekat na nasi lod, uklidnuje nas, ze este neujela, ze mame pravej listek. Za odmenu si u ni kupuju balicek pohledu s vybledlejma obrazkama vladnich budov v Hanoi, plazema v Na Trang a jinejch pametihodnosti. Smlouvanim usetrim na deseti pohledech deset korun. Jeli sme rychlolodi, prselo, a ze stropu na me celou cestu (asi hodinu a pul) kapala voda. Vystupujem z lodicky na pobrezi zatoky obestaveny vysokejma hotelama. My se frajersky vydame smerem uz rezervovanej hotylek. Cestou nas chyta majitel jinyho hotylku, a nabizi nam fajnou cenu 10USD za noc. Na smlouvani reaguje, ze o vikendu nic levnejsiho nesezenem. Berem si vizitku, dorazime do naseho hotelu, a majitelka nas hned od dveri vita cenou 6USD za noc a pokoj. To uz by slo:) V pokoji v patym patre zjistujeme, ze v nem nekdo spal, nebo mozna este spi, podle spodniho pradla a knizky v supliku, rozestlanejch posteli, spinavyho umyvadla... V recepci obedva rodina, ja je prerusuju, a svetacky vietnamsky vysvetluju, ze nas pokoj neni cisty. Pani nezrucnou pantomimou ukazuje, ze to hned napravi. Jdem se projit po mestecku, nachazime restauraci s psim a kocicim masem, zakreslujem presnou polohu do mapky, aby sme ji vecer nasli, obedvame na trhu olihne a ryzi, na pobrezi si pak davame kafe. Po asi dvou hodinach se vracime na pokoj, neco se zmenilo. Jo, postele sou ustlany. Jenze porad spinavy a plny vylinanejch vlasu. Ble. Zbabele posilam dana s knizkou vietnamsky konverzace s podtrzenou vetou: "Mohli bychom prosim dostat ciste lozni pradlo?". Vraci se s usmevavou pani domaci, ta nam uz za nasi kontroly postele prestele. Chvili dpocivame, a vyrazime si doprohlidnout zbytek mesta. Nachazime docela peknou mestskou plaz s vyhledem na vapencovy homole, a slusnym zazemim. Vecerime rybi hot pot pro dve osoby, srdcovky, olihne, sepie, krevety, rau muong a nakej lopuch, vsechno se na stole vari v kotliku s vyvarem plnym ananasu, hub, citronovy travy, zazvoru a dalsich ruznoveci. Fajne. Pivo, vycurat a spat. Zitra si pujcime motorky, a obhlidnem ostrov.

Sapa posledni + Hai Phong + Cat Ba pt.1

Dum nasich hostitelu indianu byl prekvapive velkej, s betonovou podlahou. Na strese byl eternit, a trochu tam chybel komin. V jedny mistnosti bylo asi osm sirokejch posteli povlecenejch v plysovym barevnym povleceni, s moskitierama. Sit nad moji posteli byla k tramu privazana sluchatkama:) V nejvetsi mistnosti domu byly kamna, na kterejch dcera majitelky varila veceri, malej rucni kamennej mlyn na kukurici, nadoba s vodou a skrin s nadobim. Vedle byla mala koupelna s dvema drevenejma sudama, u ty byly velky kamna s obroskou panvi. V druhy mistnosti pan domu susil na malym ohynku ve woku caj. Kdyz sme se trochu vzpamatovali, domluvili sme si, ze nam indiani pripravi bylinnou medicinalni koupel. Byla trochu nuda, tak sme sli pomoct s pripravou vecere, nektery pomahali mlyt z kukurice srot pro prasatka, a zbytek sundaval z klasu kukurice zrnka. K veceri byla ryze, a k tomu ruzny duseny, vareny, smazeny zeleniny, kureci maso, tofu v takovy rajsky omacce, buvol s nakou zeleninou, a pripijelo se ryzovym vinem ne nepodobnym sake, ale trochu sladsim. Docela sme se prezrali, my s Danem dopili lahev ryzovyho vina, a sli sme si povidat s indianama ke kamnum. Behem hodiny byla uz koupel pripravena, tak sem ja s nemkou Leou jako statecny prukopnici sli vyzkouset slibenou koupel. Ve dvou sudech bylo skoro po okraj nesmirne horky nadherne vonavy koupele. Tu uvarila hostitelka v ty velky panvi na velkejch kamnech vedle koupelny. Bylo v ni mraky listi, naky dreva, koreni. Mozna tam bylo i konopi, ktery v Sape roste skoro vsude. Ja si objednavam dalsi vino, Dan prinasi tentokrat vino ochuceny jabkama, lahoda. V horky koupeli vino leze docela do hlavy, a kdyz vylejzam, mam co delat, abych neupad. Indiani me varovli, ze kdyz buadu pit v koupeli moc vina, umru. V sudech se vsichni vystridame, indianky vzdycky hbite vymeni vodu. Davame este naky piva, a dem docela unaveny do pelechu. Nemka nam este rekne pohadku, z ktery nerozumime skoro nic. Dan ji pak za oplatku zazpiva plnou tasku huleni, coz ji spolehlive uspi. Druhej den rano se po snidani vydavame za vydatnyho deste na cestu zpet do Sa Pa. S nasi malou roztomilou pruvodkyni Song se musime rozloucit, pac ji v noci neco vlezlo do voka, takze jede zpet na motorce. Pruvodkyni nam dela mladsi dcera hostitelky. Do Sapy to ma byt asi deset kilometru, zabere nam to ale asi pet hodin, divny. Po ceste poobedvame bagety s masem a zeleninou, indianka vsechny odrezky, slupky, odpadky posbira do igelitovyho pytle, kterej pak obratne hodi do reky. Docela unaveny dorazime do hotelu, davame sprchu, zageekujem par hodin v restauraci, nasedame do minibusu do Lao Cai, tam se potulujem, vecerime rejzi s masickama a misou skvelyho rau muong, vypijem par pivek, a odolavame majiteli baru, kterej se snazi koupit nase iphony. Do Hanoie jedem Sapaly expresem, docela peknym spacim vlakem, v kupe s dvema vietnamskejma manazerama.Na nadrazi v Hanoi rychle kupujem vlak do Haiphongu. V Haiphongu se nam podari sehnat docela levnej hotel, coz neni zrovna jednoduchy, pac v tomhle meste clovek moc turistu nepotka. BTW, Haiphong nas moc neuchvatil, nejak nas bud ignorovali, nebo se stydeli. Dame par piv v dalsi cesky hospode ve Vietnamu. Piva tu nejsou ani zdaleka tak vymazleny jako v Gambrinus hospode v Hanoi, ale da se. Zbytek odpoledne a vecera pospavame a geekujem, abysme byli vecer silny na vietnamsky karaoke. Tam si nas krom jedny zpevacky nikdo nevsima, tak po par pivech padime spat. Rano musime v 9 chytit lod na ostrov Cat Ba.

Vietkaraoke

v Haiphongu v kavarne:)

Výlet do přírody

V úterý se budíme v 7, abychom stihli ještě posnídat a koupit nějakej menší baťůšek, do kterýho si sbalíme věci na výpravu. Na to si šetříme cca třičtvrtě hodiny, ale jak se později ukáže, zbytečně. Vycházíme na ulici a hned vedlejší barák je plnej baťochů všech barev a velikostí. Hned si jeden vybíráme a při dotazu na jeho cenu pan obchodník vytahuje papírek a píše na něj 190 000 Dong (1Kč = 1000Dong). To je sakra málo, ale pán neváhá a podává mi papírek, ať nahodím svojí cenu. 120 tisíc mi přijde akorát. Prodavač kroutí hlavou a píše 180K. Já chci mít poslední slovo a navrhuju 150. Deal, pán je spokojen, my taky. Po snídani se dole na recepci potkáváme se zbytkem naší výpravy. Jsou to dvě holky z Německa a sympatickej páreček američanů. Vyrážíme tedy ve složení Uli, Lea, Jan, 2x Dan, Cat a trpasličí průvodkyně Song, která z nás má paradoxně nejdelší jméno. :-) Je to roztomilá indiánka v kroji, tak 140cm vysoká, což je celkem průměr u zdejších domorodců. Ještě se k nám přidává hošík od recepce, kterej mi se slovy "thank you for the present" ukradl klobouček. Na oplátku mu kradu jeho tropickou

helmičku. Tůra začiná! Nejprve nasedáme do auta, vezou nás na nějakou vyhlídku a pak k vysokánskýmu vodopádu. Internet tady maj vskutku skoro všude, když ale vidim ceduli "free WI-FI" na stromě u vodopádu kdesi uprostřed hor, začínám už se fakt trochu divit. Pak zas nasedáme do auta a po chvíli nás konečně vysazujou na místě, odkud jdem pěšky. Asi po půl kilometru míjíme skládku a ocitáme se v džungli, kde na sebe nastříkáme repelenty, aby nás nekousla nějaká nakažená hmyzí divnověc. Terén je celkem náročnej, klouže to, ale Song nasazuje celkem slušný tempo, kterýmu stačime jen my dva, na ostatní se po chvíli čeká. Při pauze se kluk z recepce nabízí, že nám udělá fotku. Podávám mu iPhone, kterým nás vyfotí, ten ale pak končí

v jeho kapse. "Nice present, my friend." Lea z Berlína se podruhý celá pocáká repelentem a jde se dál Prodíráme se dál pralesem a kolem slyšíme hlasitý zvuky připomínající cirkulárku. Ve skutečnosti je to ale nějakej hmyz. Když vylezeme z džungle, naskytne se nám pohled na nádhernou hornatou krajinu posetou terasama rýžovejch polí. Všechno je zelený. Na chvilku

zastavujeme u potoka, kde potkáváme chlapečka s buvolem. Lea znovu vytáhne repelent, pro jistotu se přemázne opalovacím krémem, nakape kapky do očí a můžeme pokračovat. Po pár kilometrech přicházíme do první vesnice. Připomíná to tu středověk. Lidi tu žijou v chatrčích z prken, všichni maj kupu dětí a živěj se jen tím, co si vyroběj. Dětičky jsou roztomilý, špinavý, bosý. Vítaj nás jakobychom byli mimozemšťani. Všude pobíhá drůbež, malý černý prasátka a kolem se pasou buvoli. Jdem dál. Cestou sežerem oběd, kterej nám Song celou dobu nese v nůši na zádech. Počasí je úchylný. Chvíli prší, pak se vyjasní a je strǎsný vedro. Ani ne za hodinu se to opakuje. Trpaslice Song je fascinovaná Honzovym břichem a ptá se ho kolik že prej

váží. Dozví se, že 85 kilo a posléze konstatuje, že to je stejně, kolik má buvol. Tim si Honza po zbytek výpravy vysloužil přezdívku "Big buffalo". Song sama podle svejch slov váží deset kilo. Odpoledne nám dochází naše skromná zásoba pitný vody a tak si za pomoci dezinfekce vyrábíme vlastní z potůčku. Repelentem navoněná němka nám věští smrt. Asi v 6 večer konečně přicházíme k našemu obydlí. Ušli jsme asi 20km.

Indiáni v Sapě

Horský městečko Sapa je plný malinkejch lidí v krojích. Jsou to zdejší indiáni, příslušníci horskejch kmenů, z vesnic v okolí. Slejzaj se do města s nůšema na zádech, aby tady turistům prodali svoje ručně vyrobený hadříky, šperky a tašky. Jsou tu vidět na každym rohu a pokud zrovna nepronásledujou skupinku turistů, seděj někde na zemi a něco pletou. Narozdíl od lidí v Hanoji tihle skřítkové většinou uměj slušně anglicky. Každej jednou podlehne a něco od nich koupí.

Sapa

Z Hanoie sme jeli vlackem. Docela drahym vlackem. V kupe se ctyrma mekkejma postylkama sme byli s izraelskym pareckem. Pres vsechen komfort sme se moc nevyspali, pac sme spali primo nad napravou, a sousedili sme s dieselmotorem lokomotivy. Vlak nas vyhodil asi v pet rano na nadrazi v Lao Cai, v podstate hlavnim transitnim mestem mezi Vietnamem a Cinou. Hned na nadrazi sme si myspulinsky chytli minibus, kterej nas hodil asi za tricet korun do Sapy. Diky tomu sme byli z ranni davky turistu v Sape mezi prvnima a stihli si zaridit pokoj v "Lonely planet's pick" hotelu Pinocchiio. Za peknej vyhled sme si priplatili pet dolaru, takze za noc dohromady po nas chteli zavratnejch patnact USD. Usmlovavame taky nakej trip za indianama na zitrek. Do asi deseti hodin, nez sme se mohli ubytovat, sme zevlovali kolem, a po ubytovani sme v zevlovani pokracovali. Danovi tou dobou vyvrcholily zdravotni potize, tak sme behem nicnedelani vyzkouseli nekolik podniku a jejich hajzliku. Spapali sme co sme videli, ja trochu poscvicil vietnamstinu, a domluvili sme na vecer pivo s mym kamaradem medikem Tomasem, kterej byl nahodou ve meste taky. Ten pro nas objevil trh, kde sme sezrali polivku. Pak mirime na par bia hoi, coz je dost levny uplne cerstvy pivo, toceny primo ze sudu, hnany jenom gravitaci. Tech do sebe za prispeni Tomasovejch nemeckejch kamaradu dostaneme nekolik litru, nechame tam kazdej dvacku, a dem se dostouchnout na roztomily vietnamsky bbq. Srabi si vsichni davaj veprovy a kureci masicka, maximalne se odhodlavaj k cukete. Ja objevuju mezi nabizenejma pochoutkama samy divny veci, za pomoci slovnicku zjistuju, ze na spejli sou napichnuty vrabci, ze to maly kuratko je holub a ze strevovej spiz je veprovej. Holuba a vrabce si zapisuju do denicku, posprechtime s vietnamskou obsluhou, slusne odmitnu nabidku k snatku od dcery pani vladkyne grilu, a dem spat, pac rano musime brzo vstavat na cestu za indianama..

Mountain trip

Zdroj Něco

Jdeme asi na 3 dny na tůru do hor s malou indiánskou průvodkyní. Spát budem kdesi v chýši u místních indiánů. Prej budem jíst slona (wtf???) Na fotce jsou všechny naše zavazadla s sebou. Snad se zase ozvem...

Naky fota

Psi v Sapě

Kazdy Vietnamec ma rad psy. Prisne ale rozlisuje mezi psem mazlickem, a psem jatecnim. Aby se nemohlo stat, ze Vietnamci soused sezere psa mazlicka, barvi se psim mazlickum hriva na cerveno.

Hanoi pt.3 aneb gangy v Hanoi

Tak si sedime v prijemnym baru, pijeme pivo, a cekame na brisni tanecnice. Bar je plnej sympatickej mladejch vietnamcu, ktery si nas se zajmem fotej, jak tam priposrane bumbame. Zvonek, dalsi host. Tentokrat uz ne zas tak mladej, ani tak sympatickej. Vyholenej, urostlej, potetovanej vietnamec s obrim zlatym nahrdelnikem kolem krku. Lev salonu, gangster, s fesnou vietnamkou. Personal se zacina kolem nej tocit,vyhazuje ostatni navstevniky ze svejch mist, a usazuje ho. Dalsi gangsteri na sebe nenechaj dlouho cekat, a za chvili uz sou vsichni normalni vietnamci vysidleny do vedlejsi mistnosti, a s nama tam sedi jeden velkej gang. Ty dalsi prichozi meli vsichni stejny velky retezy, tentokrat naky cernostribrny s velkym cernym priveskem. V tyhle spolecnosti uz si nepripadame zrovna prijemne, ale odejit nam prijde neslusny, tak dal pijem pivo a kourime sishu. Brisni tanecnice sou kupodivu dost hubeny, ale fesacky a sikovny. Po performance za nama prijde sympatak majitel baru, ukaze na nasi vytribenou spolecnost, "They are very famous in Hanoi. He is the most famous. Mafia.." nervozne se usmeje, utre si zpocenej ksicht, a de si s nima ponizene prituknout. Mafiani odchazej bez zaplaceni, a z nas trochu pada nervozita. Kupujeme dalsi pivo, a prichazi dalsi prekvapeni. Jedina servirka odchazi nekam do zakulisi spat a pulka zbytku uz vyhradne panskyho personalu si svlika kosile, a zacina ukazovat drsnacky tetovani. Na nas uz je to moc, odchazime si dat neco k snedku, usmlouvame naky zradylko, vypineme v hostelu pivo, a dem spat. Rano vyjednavame vlak do Lao Cai, pres den projdem bez vody a bez penez Hanoi, z navstevy velkyho Ho Chi Minha je prd, pac je na oprave kdesi nekde, vracime se pro veci, nasedame na vlak, v Lao Cai chytame minibus, v sest rano sme v Sapa, nachazime Hotel, vybirame pokoj..

Hanoi part 2

Pořád trčíme v Hanoji, jen jsme změnili adresu. Bydlíme o pár kroků dál v hostelu za poloviční cenu. Naše čtvrť je jedna velká tržnice. Na každym kroku tu Větve prodávaj všechno, na co si vzpomenete. Stravujeme se na chodníku, lidi tu vařej venku na ulici a na dětských plastových mikrožidličkách se pak konzumuje. Jídlo je výborný a zatim jsme se ani neposrali. Už i smlouvání jsme si vyzkoušeli, většinou se ale ještě spíš stydíme. Ze vcěrejška máme několik silných zážitků gambrinus hospodou počinaje a večerní návštevou baru konče. :) Kolem osmý jsme si vyšli ven do našeho oblíbenýho minibaru, kde se potkávaj turisti ze všech koutů světa. Jen pro zajímavost - na záchod se tam chodí domů k majitelům skrz obývák a kuchyň, celkem pěknej byteček. (jak jsme ale později zjistili, není to nic neobvyklýho) To nejdivnějši ale přišlo potom. Od obsluhy jsme se dověděli, že v jejich druhym baru asi kilometr daleko, se od devíti koná jakýsi vystoupení břišního tance. Dopijem a jedem, bude zábava! A aby nebylo málo srandy, jedeme na mototaxi. Cenu se nám podaří usmlouvat na míň než polovinu, stejně ale asi platíme víc než nutno. Jízda je fakt zážitek, bojíme se o život, ale baví nás to. Jedeme celkem dlouho, bude to dál než kilometr. Konečně jsme na místě. Bar je zapadlej kdesi v útrobách uzounkejch uliček a dvorků, kam by normálni turista asi. Jen tak nezavítal. Vedou nás po schodech nahoru, vcházíme do útulnýho malýho podniku, zouváme si boty, na stolcích je ovoce a vodní dýmky. Přátelská obsluha nám podává ruku. Podél místnosti seděj usměvavý mladý lidi. Jsme tu jediní cizinci. Vietnamec v rohu si nás se zájmem prohlíží a fotí. Nikdo nic nedělá ani něřiká, na něco se čeká. Obsluha vypadá trochu nervózně. Zvláštní atmosféra, nevíme co bude dál...

Hanoi

Tak sme na miste. Nakym zahadnym zpusobem sme po ceste ziskali jednu hodinu navic. Proste pribyla. Jentak mimochodem, letusky thai air v nasich bohatych zkusenostech s leteckou dopravou nemaj zadnou konkurenci! Vietnamci sou skvely ridici. Nechapou jizdni pruhy, porad troubej, a na krizovatkach se jentak prolinaj. Prejit se da jenom se zavrenejna ocima. Nak zapominame smlouvat, takze ackoliv platime docela smesny castky, porad je to asi vic, nez bysme museli. Vsechno jidlo je tu jedna velka smakulada. Skvely nem chua s paradni omacockou, uzasny pho bo k snidani, grilovana susena ryba neznamyho jmena a neexistujici zelenina k tomu. Mame trochu problem se domluvit, nerozumi my skvely moderni vietnamstine pro neoborove studenty. Nasli sme utulnou megahospodu jmenem gambrinus, kde nas nalejvaj pivem gambrinus! Jenze ma logo breznaka, v napisu gambrinus ma pismenu s naopak, a nad nama visi vitraz krusovic:) Sme tu za super exoty, personal se nas dotyka, zkousi si iphony, fotaky, prohlizi si knizky. Zkousime konverzovat, Ale s anglictinou sou na tom asi jako ja s vietnamstinou. Takze sme omezeny bavit se o nasich jmenech. Zadny plany porad nemame, az nas prestane bavit hanoi, vyrazime nekam jinam. Asi..

Start

Tak je to tady. V půl osmý jsme na Florenci nasedli do žlutýho busu směr Mnichov, počkali ještě čtvrt hodiny na nějaký burcle ze Zlína, co měly zpoždění, a už se jede. V busu jsme se hnedka znelíbili slečně stewardce tím, že jsme si k snídani poručili pivo a sušený maso. Do Mnichova dorazíme kolem jedný a pokud tam nechcípnem nudou a projdeme letištní kontrolou, ve 21:50 už budeme sedět na palubě letadla Thai Air a mířit do Bangkoku. To be continued...